Podobně jako před dvěma lety při výletě do St. Gallenu, jsme i tenhle leden – respektive na přelomu ledna a února – zbystřili při akci RegioJetu a jejich výprodeji levných zimních jízdenek, tentokrát do Švýcarska a na sever Itálie. Mezi Lucernem, Luganem a Comem (snad se to město v češtině opravdu takhle skloňuje), které byly v nabídce, jsme zvolili právě severoitalské Como ležící na břehu nádherného rozlehlého jezera Lago di Como (lehce se to tudíž pamatuje, stejně jako že Ženeva leží u Ženevského jezera nebo Ústí nad Labem u Labe). Výzva ale spočívala v přežití přibližně dvanáctihodinové cesty autobusem tam i zpět (jednu noc jsme si tentokrát dopřáli na místě). Nicméně cena jízdenek nás přesvědčila a takovou příležitost jsme se rozhodli využít. 

V pátek před půlnocí jsme odjížděli z Florence. Já byla trochu nachlazená, před cestou jsem si proto dala Coldrex a velkou část cesty se mi, možná i díky tomu, povedlo prospat. Akorát mě mrzelo, že ráno, když jsme projížděli celé Švýcarsko (autobus to bere oklikou Curych a Lucern) a rozednělo se, nebylo z autobusu stejně nic vidět, protože přes mlhu jsme dohlédli tak akorát na auto ve vedlejším pruhu. Trochu se to vylepšilo v podstatě až před Gotthardským tunelem, tak akorát na to, abych si stačila uvědomit, jak je Švýcarsko opravdu nádherná země. 

Como byla poslední zastávka před konečnou autobusu v Miláně (taky v něm už skoro nikdo nebyl) a dorazili jsme na čas – v pravé poledne. Hotel jsme měli asi sto metrů od zastávky a za cenu kolem 1 500 Kč za noc byl poměrně čistý a pěkný. Jeho výhodou taky bylo, že se kousíček od něj nacházel Carrefour otevřený nonstop. Takže naše typická výletová večeře skládají se z místních sýrů, salámů, vína a jiných pochutin, byla opět vcelku jasná.

Na konec ledna nebylo v Como úplně nejhorší počasí, ale taky ne úplně nejlepší. Bylo zataženo, dost foukalo, a upřímně, jezero v zamračeném počasí nemá úplně takové kouzlo, jaké by mělo za slunečného dne. Nicméně, kolem jezera, alespoň v okolí Coma (celé jezero má na délku asi 40 kilometrů) vede promenáda, po které jsme se prošli kousek směrem k vile George Clooneyho. Až přímo k ní jsme sice nedošli, ale George bychom takhle v zimě asi stejně nepotkali. George Clooney si jezero zamiloval a pořídil si tu jednu z krásných a obrovských vil přímo na břehu, kterých je tu opravdu hodně. Je tak dost možné, že v létě tam tohohle fešáka (už i s manželkou a dětmi) můžete potkat a nechat se pozvat na kávu…

Stejně tak jsme si prošli historické centrum Coma, které je jedním slovem nádherné, i když třeba nemá tolik významných kostelů a paláců jako města někde v Toskánsku. Hlavně je čisté a tak nějak uspořádané (jaký rozdíl oproti Neapoli, kam jsme vyrazili o týden později). Ulice lemují starší pěkně udržované domy s okny s dřevěnými okenicemi a jak už to tak v lednu bývá, do cesty se nám nepletli žádní turisté a všude byl naprostý klid (spolu s cenami obrovská výhoda výletování mimo sezónu). Hlavnímu náměstí vévodí krásná gotická katedrála a kolem centra můžete narazit na zbytky hradeb a několik bran, které byly součástí původního opevnění. V neposlední řadě, ve městě se i dobře nakupuje, od luxusní módy po běžné zboží, a celkově je vidět, že je Como dobře připravené na letní nápor turistů a uspokojení všech jejich potřeb. Jediné, co se vymyká mému chápání, je, že i tady – a i v zimě – stejně jako ve zbytku země striktně dodržují „siestu“ a odpoledne zhruba od tří do sedmi má většina obchodů i restaurací zavřeno. 

Tím se i nám výrazně snížil i výběr potenciálních restaurací, protože oběd nám vycházel právě zhruba na onu třetí hodinu. Skončili jsme tak v podstatě v jedné z „tourist traps”, kde jsme sice měli výbornou pizzu, ale přeci jen dohromady s pivem (které je v Itálii ve všech restauracích opravdu nepředstavitelně drahé) a s kávou se nakonec cena vyšplhala natolik, že u nás bychom se za to najedli v hodně dobré restauraci možná dvakrát. Mám z toho sice vždycky špatný pocit, ale někdy to tak prostě dopadne. I to je důvod, proč na dovolených většinou večeře řešíme tak, jak jsem popsala výše. Klidně pak hodujeme celý večer na hotelu, rozhodně se nešidíme, a vyjde to na zlomek ceny, kterou bychom platili v restauraci. 

Jedno jsme si ale neodpustili. Leden neleden, byli jsme v Itálii, tak jsme si zašli na zmrzlinu. Většina gelaterií byla sice zavřených (navzdory tvrzení Google map), ale na jednu otevřenou jsme přesto narazili. Prodavač byl v dobré náladě a vtipkoval, dost možná proto, že jsme byli to odpoledne jeho jediní zákazníci. Se zmrzlinou na nás opravdu nešetřil, dostali jsme každý dva obrovské kopce vynikající čokoládové, stracciattely a dalších, a chodili jsme s ní po městě ještě dobrou půlhodinu. Další výhoda zimy. Zmrzlina prostě netaje. 

V Como jsme jednu noc přespali a další den odjížděl autobus až po čtvrté odpolední, takže jsme měli dost času na další procházku. Měli jsme v plánu vyjet lanovkou na jeden z okolních kopců, kde se rozkládá městečko Brunate a odkud mají být krásné výhledy na celé Lago di Como, městečka kolem i na Alpy. Odrazoval nás ale fakt, že bylo zataženo a vršek kopce nad lanovkou jsme Spíš jen tušili. Přesto jsme se nakonec odhodlali, a už po chvíli jsme to vyhodnotili jako jednoznačně dobré rozhodnutí. Stejně tak to ale asi vyhodnotila spousta dalších lidí a lanovka se před svým odjezdem z dolní stanice začala povážlivě zaplňovat, až přeplňovat. Nápis s upozorněním o maximální nosnosti jasně uváděl 26 osob, fakticky jich bylo ve voze dvojnásob, a k tomu ještě pár psů a nějaké ty kočárky. Italové si z toho nic nedělají, možná proto jim tam spousta věcí někam padá… Moc klidná jsem tak nebyla až do chvíle, než jsem z lanovky jedoucí po neskutečně prudkém kopci nahoře vystoupila. 

Na kopci nás ale čekalo příjemné překvapení. Mrak zůstal pod námi, vysvitlo slunce a na obzoru se ukázal desítky, možná stovky kilometrů dlouhý hřeben Alp. Od lanovky pak vede stezka pro pěší k majáku na dalším kopci a o něco delší silnice pro auta (taky tam jezdí místní minibus, ale to je spíš pro Američany). A jelikož bychom se na cestě pro pěší bořili místy po kolena do sněhu, bylo pohodlnější vzít to po asfaltce, která byla opět lemovaná luxusními vilami i malebnými domky místních. Zhruba po hodině svižnější chůze do kopce jsme dorazili k majáku Alessandra Volty (moře tu opravdu není, takže jde spíš o vznosně nazvanou rozhlednu postavenou na počest vynálezce a místního rodáka) a poslední část cesty byla skutečně adrenalinová, protože údržbu schodů posledních pár desítek metrů k majáku nikdo neprovádí a celé tak byly pokryté zmrzlým sněhem. Držet se navzájem by znamenalo akorát tak spadnout oba, takže jsme šli pěkně husím pochodem za podpory pletivového plotu vedle cesty. 

Na maják je vstup 2 eura, takže pokud po náročnějším výšlapu na kopec ještě máte dost sil na zvládnutí několika desítek schodů nahoru, určitě to stojí za to. Vrchní část je pochopitelně otevřená, ne zasklená jako u majáků na moři, a jsou odtud opravdu úchvatné výhledy – skoro na celé jezero, tedy na jeho jižní konec, na kterém leží Como, na prudké svahy kolem i na vzdálenější zasněžené vrcholky Alp. Díky tomu, že jde o nejvyšší místo široko daleko, tu pochopitelně pořádně fouká, a tak jsme po několika minutách kochání pospíchali zpátky dolů k lanovce a tou pak – už naštěstí podstatně prázdnější – zpátky dolů do Coma. 

Před odjezdem jsme si ještě zašli na pizzu do pizzerie El Merendero, která je velmi oblíbená u místních, a i tu nejobyčejnější pizzu crudo tu mají za pár eur naprosto výbornou. A navíc úžasné víno – džbánek za 5 euro (což je méně, než půllitr piva), a nejedná se o žádné stáčené, přelijí ho před vámi přímo z lahve. Zvláštní na restauraci bylo snad jen to, že jsme chvíli váhali, kde najít správný vchod – nachází se totiž na obou stranách ulice. Kuchyně, bar a jedna část pro hosty pizzerie na jedné straně, druhá část pro hosty přes ulici. V brzkém nedělním odpoledni tam bylo poměrně rušno, ale prostředí bylo i tak příjemné a obsluha pozorná (ale ne až příliš, nepříjemně, jako to bývá právě ve zmiňovaných „tourist traps“). Po pozdním obědě, nákupu pár italských produktů domů a krátké kávě jsme pak zamířili zpátky na autobus.

Dlouhá cesta z Coma autobusem (se stejnou posádkou, se kterou jsme předchozí den přijeli) zpátky do Prahy byla docela vyčerpávající, navíc s neustálým otazníkem, jestli vůbec dorazíme. V noci na neděli napadlo ve střední a západní Evropě obrovské množství sněhu a pořád se sypal. Když jsme tak dorazili d Lucernu, kde jsme se den předtím fotili na břehu jezera v téměř jarním počasí, leželo na silnicích dobrých patnáct centimetrů čerstvého sněhu. Kupodivu ale autobus žádné zpoždění nenabral a před sedmou ráno jsme tak byli zpátky na Florenci. Pak jsme se šli na hodinu vyspat a vyrazili do práce… 

Nevím, jestli to byl náš poslední takhle dlouhý výlet autobusem, dost možná jo. Přece jenom už jsme poměrně zvyklí na nějaké svoje pohodlí. Ale rozhodně to pro teď stálo za to a zase jsme poznali další kousek Evropy, kam by nás třeba ani nenapadlo podívat se v rámci nějaké delší dovolené.