Jeden z našich výletů – a snad ten úplně první z našich impulzivních „hodinových“ výletů, tedy těch, které se spíš než na dny počítají na hodiny – připadl na leden 2017. Tedy na dobu, kdy v Praze (a jak jsme brzy měli poznat, tak nejen v Praze) mrzlo, doslova až praštilo. Ona těch hodinových výletů byla od té doby spousta, nicméně tohle byl asi největší extrém.

Šlo přitom o stejnou situaci, která se mnohokrát poté opakovala, a to, že jsem prostě nevydržela a podlehla akci, kterou měl RegioJet se svými žlutými autobusy. Zpáteční jízdenka do švýcarského Sankt Gallenu na den (v noci tam, v noci zpátky) za nějakých 550 korun. To je pak člověku vyloženě líto nejet, zvlášť, když si uvědomí, jak složité bylo v minulosti vyjet třeba jen do Vídně (která je pro nás teď vlastně druhým „pražským“ letištěm a ani si nepřipouštíme, že někam jedeme).

Byl čtvrtek a na víkend jsme neměli žádný plán, což se nám stává jen zřídkakdy, tudíž jsem z toho byla najednou nervózní a Vojtovi jsem výlet hned navrhla. Nutno říct, že byl na začátku rozumnější, a i s ohledem na předpověď slibující velké mrazy tak úplně nesouhlasil, ale postupně jsem ho přesvědčila a jízdenky jsme nakonec koupili. Se zimou jsme nicméně počítali, takže jsem se oblékla jako normálně, akorát všechno dvakrát. Dvě šály, dva svetry, dvoje ponožky, skoro jako na táboře při hře, kdo toho na vybraného člena družstva navlékne během pěti minut co nejvíc. A nakonec jsem zjistila, že kdybych měla od každého možná ještě jednu vrstvu, nic by se nestalo.

Do St. Gallenu (neplést se St. Pöltenem, který je pro změnu v Rakousku) jsme dorazili po noční cestě autobusem brzy nad ránem. St Gallen to město se zhruba 75 tisíci obyvateli ležící na severovýchodě Švýcarska poblíž Bodamského jezera, a tím pádem i poblíž hranic s Německem. Do centra to bylo od zastávky autobusu pěkných pár desítek minut pěšky a už za tu chvíli jsme stihli vymrznout tak, že první, co jsme ve městě hledali, byla jakákoli otevřená kavárna, kde bychom si mohli dát snídani a chvilku se ohřát. Nakonec jsme museli počkat na otevření Starbucksu a strávili jsme tam tak třikrát déle, než je na obyčejnou snídani obvyklé, protože se nám zpátky do té zimy vlastně vůbec nechtělo.

“Přívětivé počasí” v Sankt Gallenu

Na chvíli jsme se ale počasí postavili a šli si prohlédnout centrum. V něm je nejznámější (a zdaleka nejvýraznější) památkou klášter svatého Galla, s nádherným a obrovským barokním kostelem uprostřed nádvoří, které je obklopené neméně krásnými stavbami samotného kláštera. Jelikož bylo pořád docela brzo, tak uvnitř skoro nikdo nebyl a procházka po nádvoří s křupajícím sněhem pod nohama, kdy ticho rušily jenom kostelní zvony, byla docela zážitek. Jinak je centrum plné typických různobarevných hrázděných domů a zděných domů vyzdobených všelijakými malbami na omítkách, na procházky v teplejším počasí zkrátka úplně ideální. My jsme ho ale prošli dost rychle, což nám poskytlo čas na přemýšlení, jak naložit se zbytkem dne.

Klášter svatého Galla, Sankt Gallen

Nakonec jsme si zjistili jsme si, že ze St. Gallenu jezdí vlak do nedaleké Kostnice (s velkým K), kterou prochází švýcarsko-německá hranice, a cesta navíc vede přímo po břehu Bodamského jezera. Tuhle projížďku jsme si nechtěli nechat ujít, stejně tak jako švýcarské vlaky, které jsou opravdu moderní, pohodlné a až neuvěřitelně tiché. Trochu jsme se zarazili při kupování lístků, protože ty nás stály víc, než celá cesta z Čech do Švýcarska a zpátky, a to Kostnice nebyla nijak zvlášť daleko. Nakonec jsme je ale koupili a těšili se na vyhlídkovou jízdu a kochání se pohledy na Bodamské jezero. Alespoň to jsme si tady mysleli. Celou cestu jsme ale viděli mlhu hustou tak, že by se dala krájet (jak praví Rákosníček), a onen výhled byl tak omezen jen na pár metrů kolem trati. Věděli jsme, že tam jezero někde je, vizuálně jsme to ale mohli potvrdit jen těžko. Pořádně jsme ho vlastně viděli až pak v Kostnici. Aspoň, že se ve vlaku topilo. A ještě jedna věc – majitel bytu, který jsme si pár dnů předtím byli prohlédnout – nám napsal mail, že nás jako nájemníky bere, a to se mu prý ozvalo 119 lidí! Hned se pak jelo o něco veseleji 😉

V Kostnici jsme si užili krásné výhledy do vzdálenosti o něco málo víc než zmíněných deset metrů, prošli se kolem břehů Bodamského jezera a došli až do centra. Já měla jasný turistický cíl, i když poněkud neobvyklý, a to graffiti s podobiznou mistra Jana Husa. Dá se to poměrně těžko najít, z centra města je třeba přejít na druhý břeh řeky a hned za mostem nejblíž jezeru zamířit do průchodu pod ním. Na stěnách se tam směje opravdu vtipný tlusťoučký Hus a s ním i několik dalších historických postav. Pro Čecha hezká připomínka domova (i když mistr by si to asi nemyslel). Cíl byl splněn, takže jsme se vrátili zpět do centra, prošli, co se dalo, a občas to prokládali návštěvami různých obchůdků. Hlavně s čokoládou, která je tam právem vyhlášená a mají jí tam stovky různých druhů, kombinací a tvarů.

Mistr Jan Hus v podchodu, Kostnice
Oswald hrající na mandolínu a mrkající, Kostnice

V podvečer jsme se vrátili zpátky do St. Gallenu a Vojta vymyslel, že se ještě půjdeme projít na vyhlídku na zasněžené rozsvícené město. Pohled to byl sice hrozně romantický, ale já tak mrzla, že jsem nemohla ani mluvit. Dolů z vyhlídky jsem tak téměř seběhla a následovalo hledání míst na večeři, jehož vítězem se nakonec stal burger v americké restauraci. Byl ale výborný, to se musí nechat, i když to možná bylo jen tím, jak příjemně hřál do rukou. Tam jsme tedy přečkali zbylý čas, než jsme se zase vydali na autobus a odjeli do Čech.

St. Gallen je rozhodně místem, kterou stojí za to navštívit. Oběma městům dohromady by šlo věnovat klidně i celý víkend, také vzhledem k okolní přírodě, kterou si ale v zimě moc neužijete. Jak jsem tu už ale mnohokrát zmínila, až budou zase hlásit teploty nižší než pět stupňů pod nulou, raději zůstaňte v teple domova. Nedávám Vojtovi ráda za pravdu, přestože ji většinou má (o tom ho ale nechci zbytečně přesvědčovat), ale tohle jsem uznala okamžitě. Napříště, až zase uvidím výhodné jízdenky do podhorských měst takhle v lednu, zkusím už zůstat víc v klidu.

Kostnice malá i velká