Další věcí na svatbu, ve které jsem měla od začátku absolutně jasno, bylo to, že svatební stoly ozdobí spousta květin. A jasno jsem měla taky v tom, že se mi nechce kupovat padesát obyčejných a vlastně i dávno okoukaných váziček z Ikey. Na druhou stranu mi populární ozdobené zavařovačky připadaly až moc „DIY“, takže jsem chvíli tápala, co s tím. Když jsem ale vzala do ruky krajku, širší a užší krémovou saténovou mašli a různé tvary perliček, zjistila jsem, že i ručně ozdobené zavařovací sklenice mohou vypadat skvěle. A vůbec ne příliš obyčejně, jak jsem si předtím myslela (rozhodně nejsem příznivkyní svateb, kterým by dominovala přírodní rukodělná výzdoba, i když jsem si nakonec skoro všechno dělala sama). Nechala jsem se tedy rychle vyvést z omylu.

Etiketa? Ta musí občas stranou
No a pak už mě nešlo zastavit (jediné okamžiky, kdy jsem se pravidelně zarazila, byly ty, kdy mi došla třímilimetrová lepící páska a já musela čekat dva týdny, než z Číny dorazí další kolo o padesáti metrech). I u těchhle dekorací pak bylo samozřejmě hodně vztekání, asi nejvíc, když jsem se snažila sloupat ze sklenic etikety a jejich zbytky. Některé šly hned, některé ale nešly ani odlakovačem, ani ředidlem, kterého jsem při tom vyplácala víc, než je zdrávo. Nijak mě to snad ale nepoznamenalo. 😊 Ještě jsem se dočetla tip, že etikety jdou lépe sloupnout po potření obyčejným olejem, ale moc se mi tahle metoda neosvědčila, nakonec stejně došlo na ředidlo. To má zase tu nevýhodu, že je pak třeba sklenice ještě dočistit – tedy pořádně vydrbat s jarem a teplou vodou, aby byly zase krásně čiré.

Schovávejte sklenice. Začněte nejlépe už na základce 😊
Zdobila jsem klasické zavařovačky převážně od majonézy, a potom nastřádané sklenice od dipů, paštik a jogurtů. U těch jsem sice vůbec netušila, na co je použiju, ale jejich zdobení jsem si užívala snad úplně nejvíc. Lepila jsem perličky po obvodu skla, vázala mašličky… Tímhle jsem strávila spoustu víkendů v zimě, většinou ve Svatoňovicích, protože tam jsem si udělala svou základnu pro dekorace a svůj starý pokojíček během předsvatebních příprav proměnila v doupě plné mašlí, lepících pásek (které se skvěle chytají především na koberec), sklenic a taky toho ředidla, kam se nikdo moc neodvažoval chodit. Pokaždé, když jsme s Vojtou přijeli na víkend, prostor v pokoji se o kus zmenšil, a došlo to až do té fáze, kdy mu zůstala jen matrace na zemi, a když si chtěl sednout s notebookem ke stolu, vyhnala jsem ho pracovat ven (že ten stůl je přeci na svatební věci, ne na práci).

Bylo samozřejmě trochu komplikované, že jsem měla věci na dvou místech, protože do Prahy mi všechno dorazilo poštou a následně čekalo na některý z víkendů na převezení, a zároveň tu zůstávaly ty části, které jsem chtěla používat na dekorace vyráběné během týdne doma. Často se mi pak stávalo, že jsem ve Svatoňovicích potřebovala zrovna jednu konkrétní mašli, kterou jsem měla sice desetkrát, ale všech deset se zrovna nalézalo v Praze. Co se týče váziček, i z Ikey jsem nakonec nějaké pořídila, ale jiné, než jsme měla původně na mysli. Celkem osm velkých váz se hodilo na květiny babiček, maminek nebo svědkyně, a také je jsem samozřejmě dozdobila v duchu ostatních váziček.

Svícny: Nakonec tak hezké, že se nám na svatbě „poztrácely“
Podobně jako u váziček jsem přemýšlela o svícínkách: nechci ty obyčejně z Ikey, které má každý. Taky bychom jich při velikosti naší svatby museli koupila tak třicet, a co pak s nimi. Vojtova maminka, která má jako hobby keramiku, se mi pořád nabízela, že když mě cokoli napadne, může to zkusit sama vytvořit. Já sice ke keramice nemám nijak kladný vztah, stylem mi do svatby nezapadala, ale napadlo mě, že tuhle nabídku bych mohla využít právě na svícínky. Nakreslila jsem na papír návrh a ačkoli mi první prototyp přišel trochu jiný, než jsem si představovala, a dokonce na něm ani neseděl průměr svíčky (ta byla tedy také z Ikey), nakonec se to tak nějak samo vyřešilo. Napadlo mě totiž, že svícny tak, jak jsou, ještě přizdobím, a jejich podoba pak bude do celého stylu naprosto zapadat. Začalo tak dlouhé období lepení perliček, jedna po druhé, na celkem 24 svícínků. Nikdo mě moc nechápal, ale pro mě to byl opět úžasný relax! A výsledek? No úplná nádhera, a snad to ocenili i svatebčané, když se někteří z nich ptali, jestli si dokonce jeden nemůžou vzít domů. Svíček jsem sice nakonec nakoupila dvakrát tolik, než se při svatbě vypálilo, ale aspoň si doma můžeme dělat romantické večery – při svíčkách – snad až do stříbrné svatby.

I na všech dalších dekoracích jsem se vyřádila. Svatební omalovánky (některé na svatbě vybarvené exempláře musím určitě taky zveřejnit, protože děti se ukázaly jako opravdu velmi kreativní), dřevěná písmena, na která jsem nějakou dobu koukala tak, jak jsou, než jsem neodolala a také je polepila perličkami, bublifuky pro děti, brčka, nebo třeba velká srdíčka. To když už bylo brzy před svatbou, už jsem opravdu nemohla přijít na nic, co bych tak ještě mohla dělat, pár minut jsem hypnotizovala potažený drát a hromadu mašlí, a nápad byl na světě. Pak ještě skleničky na brčka, lampiony z LED řetězů ve velkých zavařovačkách od okurek, které mamka pořídila v nemocniční jídelně… Hrozně mi teď všechno to tvoření chybí, což jsem ale už tak trochu tušila před svatbou.

A ještě musím zmínit krásné dečky a ubrusy, kterými jsem doplnila výzdobu Dřevníku. Bohužel mi v listopadu 2017 po kratší nemoci zemřela babička, můj poslední prarodič, kterého jsem ještě měla. Ani naše zasnoubení už jsem jí oznámit nemohla. Všem vnoučatům ale nechala krásné dědictví – ručně šité, háčkované a vyšívané dekorace. Teta to včas rozdělila a mamka před svatbou vyprala, a tak jsem si mohla na babičku na svatbě vzpomenout aspoň takhle.