K dekoracím se vlastně řadí i věci, které mají kromě estetické funkce za úkol svatební hosty nějakým způsobem zabavit. A internet je nápadů plný.

Co se mně osobně hned zalíbilo, byl svatební strom. Kolem takového nakresleného kmenu stromu s holými větvemi hosté otiskují v různě barevných tiskařských polštářcích namočené prsty, které vytvářejí jednotlivé lístky stromu. Všechny příklady realizace, které jsem na internetu viděla, mi ale připadaly hrozně obyčejné. Sama nicméně neumím nakreslit ani domeček jedním tahem (opravdu, věřte mi), a nápad, že bych si i tohle vyrobila sama, byla tak z pochopitelných důvodů zavržen. Hned jsem ale věděla, kdo je ten správný, koho můžu zkusit požádat. Náš kamarád Honza kromě toho, že ještě jako student už přednáší na fakultě jaderné fyziky, úžasně vaří a peče, taky nádherně kreslí a maluje. Už z první skici jsme s Vojtou byli naprosto nadšeni, a celková realizace prostě nemohla být úžasnější! Na svatbě se to ujalo a lístků má náš strom bohatě. Žádný striktní návod jsme k tomu nedali, naopak se mi líbilo, jak to hosté pojali tvořivě. Někdo k otisku připsal jméno, někdo ne, hosté byli poměrně tvořiví.

Nejvíc mě každopádně pobavil náš druhý kameraman, kteroužto roli měl původně zastávat jiný člověk. Dozvěděla jsem se to až v den svatby a u svého místa u svatebního stolu měl tak stále cedulku se jménem původního kameramana. Svoje nové, navíc ještě malinko exoticky znějící jméno ale zjevně přijal za své a svou přítomnost stvrdil otiskem prstu, ke kterému připsal právě jméno původního kameramana.

Variant je spousta. Místo svatebního stromu můžou být například jako základ nakreslení ženich a nevěsta, jak drží v ruce provázky vedoucí k nebi, a na nich se pak objeví otisky prstů jako jednotlivé balonky. Viděla jsem taky nakresleného ženicha a nevěstu a nad nimi z otisků prstů vytvarované velké srdce. Tak či tak je to nenáročná aktivita pro svatební hosty a pro novomanžele hezká památka.

Dále mě zaujal nápad na tzv. klíče ke šťastnému manželství. Hosté mají na kartičky s přivázanými klíči napsat krátké přání či vzkaz pro novomanžele a pověsit je na připravenou nástěnku, rámeček nebo něco podobného. Z Číny se dá objednat všechno, takže 60 různých – a opravdu nádherných – ozdobných klíčků o velikosti cca 2–4 cm bylo za tři týdny u mě. Všechno to vystřihování, děrování a protahování mašliček úzkými očky klíčků sice nějaký čas zabralo, a nakonec mi to také nedalo a polepila jsem papíry ještě perličkovými srdíčky, ale krásná dekorace byla na světě. Taťka mi vyrobil dřevěný rám s několika lištami a šroubky na zavěšení, který jakmile jsem viděla, polepila jsem ještě hlavičku každého šroubku střídavě bílými a krémovými půlkolečky perliček a dozdobila celý rám mašličkami a krajkami. Divím se, že jsem perličkami nepolepila i Vojtu. Rad do manželství i dalších vzkazů se nám každopádně sešla spousta, jedna originálnější než druhá. Četli jsme si je dva dny po svatbě a docela jsme se pobavili.

Od samého začátku jsme měli s Vojtou ujasněné, že nechceme (trapné a už pěkných pár let okoukané) fotokoutky. Ty nám přišly dřív, když začaly být moderní, poměrně zajímavou zábavou, ale kdo už pětkrát, desetkrát pózoval ve fotokoutku s brýlemi na špejli nebo s parukou, už nic podobného asi úplně neocení. Nehledě na to, že podle mě takové fotky ani nemají nijak moc velkou hodnotu. Rozhodla jsem se ale využít Instax, který mi dal kdysi Vojta jako vánoční dárek, nakoupila jsem filmy na 100 fotek (neříkám, že to nebyla malá položka v rozpočtu; kdo má Instax, tak ví, jak jsou filmy pro něj drahé) a vyrobila jednoduchou nástěnku. Na natažené provázky se pak vyfocené fotky přichytily pomocí kolíčků se srdíčky (opět děkuji dodávce z Číny). Účel byl, aby se lidi fotili kdekoli, přirozeně, bez rekvizit, ne v jednom určeném koutě. Až mě překvapilo, jaký měl Instax na svatbě nakonec úspěch, když se vyfotily úplně všechny filmy. Co mě jen mrzí, že se nám fotek vrátila sotva polovina (ty, které zůstaly pověšené na nástěnce). Příště – i když samozřejmě žádné příště nebude – bych k Instaxu dala ještě vzkaz, ať nám ty fotky laskavě nechají…

Za další aktivitu jde považovat i dětský koutek. Ten jsem také chtěla, už proto, aby i děti na naši svatbu rády vzpomínaly. Už klášterní zahrada sama o sobě nabízela spoustu vyžití, a naštěstí v ní neplatily žádné striktní zákazy, že by se nesmělo chodit mimo vyznačené cestičky a podobně. Naopak se mi líbí pozitivní přístup kláštera, že trávník je tam od toho, aby se po něm běhalo. Rozhodla jsem se ale udělat něco i přímo v Dřevníku. Když se pořádají svatby v restauracích nebo kulturácích, často tam už nějaké alespoň základní hračky nebo koutky s vyžitím pro děti jsou, ale Dřevník je opravdu „surový” prostor, takže jsem takové místo musela vybudovat od píky. Kromě toho, že jsem pořídila asi 150 bílých a vanilkových balkonů a velkou bombu s heliem, bublifuky, vějíře (ty si děti na svatbě rozebraly snad do půl hodiny) nebo zmíněné svatební omalovánky, objednala jsem ještě skládací bazének s plastovými míčky. Míčky mi sice chodily asi natřikrát a bazének stejně nakonec nenaplnily, ale nějaký efekt to snad mělo, a základ dětského koutku to vytvořilo. Kolem jsem rozvěsila nějaké pompomy, které tedy Číňani na webových stránkách prezentovali větší, než byly ve skutečnosti, ale i tak to bylo pěkné.

Moje ségra přišla ještě s nápadem, který pochytila na jedné svatbě ve Francii, že by mohla pořídit barvy na obličej a s kamarádkou by dětem mohly v průběhu svatebního odpoledne malovat na obličej. Zírala jsem teda nad šikovností, s jakou holky vytvářely dětem na obličejích úžasné malůvky: motýly, auta, mašinky, ještěry a podobné. Bylo to perfektní a děti si to zjevně užívaly úplně nejvíc. Samotnou by mě to nenapadlo a zpětně bych to určitě na svatbu s alespoň pár dětmi doporučila.

Když už píšu o dětech na svatbě. Někteří snoubenci se rozhodnou dostatečně předem před svatbou avizovat, že si děti na svatbě nepřejí. Taky je to možnost a v žádném případě ji nijak neodsuzuji. My jsme děti z pochopitelných důvodů nezakázali – to by nám velká část svatebčanů vůbec nedorazila – a celkem jsme jich tak na svatbě měli kolem čtyřiceti. Všechny byly myslím spokojené a vydržely plné energie až do večerního ohňostroje (o kterém se ještě rozepíšu v samostatném článku). Co se ale lišilo, byl přístup jednotlivých rodičů, který mě v několika případech udivil. Někdo, což jsem s povděkem kvitovala, okamžitě řekl, že se zdrží během obřadu spíš v zadní části kostela a okamžitě jakmile by dítě začalo být hlučné, brečet, nebo bylo neposedné, s ním půjde na chvíli ven. Takový přístup je podle mě úplně ideální. Někdo ale projevil naprostou benevolenci až lhostejnost ve chvíli, kdy jeho dítě křičelo nebo začalo pobíhat po celém kostele. Nejsem proti volnější výchově, ale myslím, že svatby jsou zcela výjimečnou a jedinečnou událostí, a sama bych si proto nikdy nedovolila nechat své (potenciální) dítě novomanželům i ostatním kazit dojem ze svatebního obřadu. Stejně tak se lišil přístup rodičů v tom, jak své děti na takovou událost obléknou. Některé děti byly opravdu nádherně ustrojené, vypadalo to roztomile a určitě i ony se na sebe jednou na fotkách rády podívají. Na druhou stranu pak přišly děti v barevných teplákách. Nu, posuďte sami, na co by se vám (na vašich svatebních fotkách) lépe koukalo…