Šaty. Pro každou nevěstu asi nejdůležitější kapitola celé svatby a tím pádem i kapitola, která snad každou nastávající nevěstu zajímá na svatebním blogu. Alespoň já jsem vždycky byla – a vlastně ještě pořád jsem – z jakýchkoli fotek svatebních šatů na internetu úplně paf a kdykoli narazím na Facebooku nebo Instagramu na fotky ze svateb svých kamarádek, šaty jsou to první, na co se zaměřím.

I proto si moje svatební šaty – i proto, kolik toho kolem nich bylo – zaslouží hned několik článků. Takže až tohle dočtete, vězte, že to není všechno. Pokračování tohohle příběhu bude brzy pokračovat.

Věřím, že asi existují nevěsty, které svou svatbu tolik neřeší. Ať už se to týká místa, výzdoby, občerstvení a dalších věcí. Myslím ale, že snad každá nevěsta (která zvolí klasickou svatbu) prostě musí řešit svoje vlastní šaty. Některé mají jasnou představu a hledají podle ní, jiné si pro změnu nechají rády poradit. Jak to tedy bylo u mě? Obecně se o módu zajímám poměrně dost, obyčejných šatů mám stovky, a první katalog svatebních šatů jsem si prohlížela snad už v jedenácti letech (když byl ještě internet v plenkách). Nevadilo mi tehdy vyplácat celých patnáct minut telefonického připojení, které jsem denně měla k dispozici, na googlení (nebo vlastně něco jiného, přes co jsme kdysi vyhledávali) svatebních šatů.

Přesně vím, že se mi už v té době líbily vypasované šaty se širokými sukněmi, tehdy jsem ale byla ještě pro korzet bez ramínek a holá ramena. Trend, se kterým jsem se absolutně ztotožnila, nasadila až později, v dubnu 2011, Kate Middleton. Ta je obecně mým módním vzorem a mám ji jednoznačně z celé britské královské rodiny (kterou mám ale celou ráda) nejradši. Právě od její svatby se hojně začaly šít svatební šaty s krajkovými svršky, ale snad žádné, které jsem dřív i později viděla, se mi nelíbily tak moc jako ty její.

Teď sice trochu přeskočím, ale musím dodat, že i šaty, které si Kate oblékla později na svatební hostinu, se mi neuvěřitelně líbily. Opět v rámci dalšího – tentokrát už díky postupu technologií o něco delšího – googlení jsem tedy asi půl roku od královské svatby narazila v americkém svatebním eshopu na šaty šité jako kopie právě těch, do kterých se Kate převlékla. Samozřejmě jsem neváhala, a přestože tehdy reálná vidina mých vdavků ještě neexistovala, a snad jsem ani neměla přítele, ty šaty jsem prostě musela mít. Když dorazily, byla jsem příjemně překvapená, jak neuvěřitelně kvalitně byly šité, z pevného, sněhově bílého saténu, s několika spodničkami a kolovou sukní. Byly mi tehdy větší a párkrát jsem si je v průběhu let vyzkoušela, jen tak ze cviku, ale jinak byly pořád schované u mě ve skříni, připravené jen a jen na onu zamýšlenou svatbu.

Zpátky ale k hlavním svatebním šatům: Asi nikdy jsem na žádné nevěstě, kterou znám, neviděla šaty, které by se mi opravdu líbily. Vím o sobě, že jsem často absolutně kritická, ale na všech jsem si vždycky něco našla. I proto jsem si řekla, že výběr v salonech tu prostě asi není úplně dobrý, a před zasnoubením jsem se navíc u řady lidí setkávala s názory, že je lepší dát si šaty ušít. Jenže ani to jsem nechtěla. Věděla jsem, že ty „moje“ šaty se dají sehnat, od předních světových svatebních salonů nebo od italských návrhářek, ale nebyla jsem si jistá, že by je ušila nějaká obyčejná švadlena, se kterou bych navíc neměla nejmenší předchozí zkušenosti, a kupovala tak zajíce v pytli. A i kdyby, tak částka, kterou bych za ně dala, by nepochybně převýšila částku, na kterou nás vyšla celá svatba.

Netrvala jsem vlastně ani na tom, že musím svatební šaty vlastnit, a proto jsem si řekla, že se nejdřív podívám hlavně po půjčovnách. Jako první jsem zvolila „Šaty go home“ v Libni. Už předem jsem si Vojtovi povzdechla, že stejně určitě nebudou mít takové, které chci, nicméně ten mi řekl, ať předem nesýčkuju a aspoň to zkusím. Jenom se ale potvrdilo to, co jsem předpokládala. Ze salonu jsem od první chvíle neměla dobrý pocit, měla jsem jen chvíli na to, abych si sama prošla stojany se šaty, které měli v nabídce (nehledě na jejich velikost), a zhruba za nějaké tři minuty jsem si byla jistá, že to, co hledám, tady prostě nemají. Asistentka sama vypadala poměrně bezradně a já si tak akorát vyzkoušela čtvery šaty, aby se neřeklo, nebo abych se aspoň viděla v bílém (na což jsem se koneckonců celou dobu těšila). Stejně jsem ale byla do půl hodiny pryč a Vojtovi jsem cestou na tramvaj do telefonu brečela, že jsem to přesně věděla a že určitě nikde nebudou mít takové šaty, jaké chci.

Mýlila jsem se a ty šaty byly nakonec blíž, než jsem čekala. Ale o tom zas v dalším článku.

Druhá část článku o svatebních šatech zde

Zkouška šatů v salonu “ŠATY GO HOME”
Zkouška šatů v salonu “ŠATY GO HOME”