Po prvních neúspěších s hledáním svých vysněných šatů jsem si na internetu – už v lehkém zoufalství – našla svatební půjčovnu v Uherském Hradišti, která slibovala kompletní novou kolekci Pronovias ve všech velikostech. Byla jsem rozhodnutá tam téměř okamžitě vyrazit, protože představa, že mi právě ty moje šaty těsně před nosem vyfoukne nějaká nevěsta ze Slovácka, mě děsila ve snech i po probuzení. Za ta léta, co jsem si svou hypotetickou svatbu v duchu plánovala, se mi ale do podvědomí dostal i velký (a oblíbený) pražský svatební salon Adina, a tak jsem si řekla, že to ještě před několikahodinovou výpravou na Moravu zkusím tam (stačilo, že pak na Moravu – ke krejčímu, kterého nám doporučil můj spolužák – jezdil svůj oblek měřit a zkoušet Vojta).

Moc jsem od toho nečekala, koneckonců, nepříliš veselou zkušenost s jiným pražským svatebním salonem jsem měla ještě čerstvou, ale hned první kontakt mě totálně vyvedl z omylu. Na začátku jsem si sice taky prošla sama všechny šaty ve velikostech 32 a 34, objevila jsem ale jen takové, které by se mi sice líbily, byly ale úplně jiné, než jaké jsem chtěla. Spíš mě jen tak zajímalo, jak bych v nich asi vypadala (no jo, natěšená nevěsta). Začala se mi ale věnovat hrozně milá, příjemná a energická asistentka Maruška, paní tak kolem padesátky s východním přízvukem, a netrvalo ani tak moc dlouho, aby mi došlo, že s jsem se s ní už párkrát setkala. Kdysi dávno, v advokátní kanceláři, kde jsme pro ni řešili jeden případ. Už tehdy – jak jsem si pak vzpomněla – se mi zmínila, že kdybych se jednou vdávala, mám se stavit právě u ní v Adině. Pamatuju si toho spoustu, ale nechápu, jak jsem mohla zapomenout zrovna takhle zásadní informaci 😉

Další z vyzkoušených šatů. Šaty vlevo mě příjemně překvapily, přestože to nebyl úplně styl, o kterém bych přemýšlela

Nabraly jsme tak pár šatů ze stojanů, že si jich můžu vyzkoušet, kolik chci, čas nás nijak netlačí. Byla jsem tam – jako svědomitá nevěsta příštího roku – už v listopadu, poměrně krátce po našem zasnoubení, a to obvykle svatební šaty ještě tolik nevěst neshání. Nejhorší to je prý až po Vánocích, takže jestli víte, že vás další rok čeká svatba, a máte jako já jasnu představu, jaké šaty chcete, zkuste je najít už na podzim. Vyhnete se tak zbytečnému stresu, přetlačování se s ostatními nevěstami (kdo viděl Přátele a díl, ve kterém Monica shání šaty, tak ví) a pocitu, že ty „svoje“ nemáte šanci najít. A ještě jedna důležitá věc – nikoho jsem s sebou na vybírání šatů nebrala. Od začátku jsem věděla, že kdyby mi do toho kdokoli jakkoli mluvil, bylo by to akorát tak kontraproduktivní, a jak se znám, naštvalo by to nejdřív mě, a po chvíli nejspíš i tu druhou osobu. Jednoduše jsem věděla, že tohle si chci rozhodnout úplně sama.

Stačilo, abych paní Marušce ukázala v mobilu pár fotek se svojí představou, a zatímco jsem si oblékala první šaty, hbitě přinesla ještě několik dalších. Sice jiných velikostí, ale s tím, že se všechny dají upravit. Podařilo se jí úplně vystihnout to, co jsem chtěla. Bylo to až neuvěřitelné. Dokonce navrch přidala na zkoušku i jedny korzetové šaty bez ramínek, o kterých jsem ani nepřemýšlela, ale na které když se dalo krajkové bolerko, vypadalo to taky docela hezky.

Šaty, do kterých bych musela v oblasti hrudníku ještě trochu “dorůst” 😀
Další ze šatů s korzetem bez ramínek, na mě poněkud nevýrazným

Ale šaty bez ramínek i bolerko i všechno ostatní trápení s výběrem bylo zapomenuto, jakmile přišly na řadu ONY. Jen co jsem uviděla tu saténovou sukni v barvě chamapagne s dlouhatánskou vlečkou a ten jemný krajkový vršek byla jsem si úplně jistá. A zkoušení to jenom potvrdilo. Byly sice ve velikosti 38, tudíž o dvě čísla větší, než mám já, a musely by se upravovat, ale stejně! Vyzkoušela jsem k nim několik různých závojů, ve kterých jsem si ale taky hned udělala jasno, a vybrala dvouřadý vyšívaný závoj, který byl zhruba o 20 cm kratší než vlečka šatů, což jsem ale snad dokázala dokonale ocenit až u svatebních fotek. To, jak se konec závoje v šatech úplně ztrácel, „vpíjel“ se do vlečky a spolu tvořily jeden celek, vypadalo opravdu nádherně.

Všechny šaty, které jsem si zkoušela, se v Adině jen půjčují. Byla jsem tak smířená s tím, že šaty prostě nebudou moje, resp. budou moje jenom na chviličku, a pak se s nimi už nikdy neuvidím, ale nakonec to dopadlo úplně jinak. Lépe. Ty moje totiž ještě nikdy půjčené nebyly (asi se žádná nevěsta na tak velké necítila), jsou ale z předchozí kolekce Pronoviasu, kterou postupně vyměňují, takže si je můžu koupit. A to za cenu půjčovného! Myslela jsem, že omdlím…

První zkouška v MÝCH šatech (vlevo), ještě s původním závojem, který jsem nahradila kratším, ale dvouřadým

Musím ale uznat, že i kdybych nenarazila na tyhle, určitě bych si vybrala i z jiných, které jsem si zkoušela. Nějaká maminka jiné nevěsty se mě tam snažila zviklat, když říkala, jak se jí líbí ty tylové s dlouhými rukávy (asi si kompenzovala to, že jí neposlouchala její dcera, která udělala tu chybu, že ji s sebou vzala), ale já jsem měla jasno. I paní Maruška říkala, jak si hned myslela, že přesně tohle jsou ty saténové šaty, pro které jsem si přišla. Cestou ze salonu jsem volala Vojtovi, kterému se podle hlasu znatelně ulevilo, že sice melu jedno přes druhé, ale pro změnu nadšeně a radostně, ne plačtivě. Šaty na ramínku ale vážily aspoň dvacet kilo, takže i když jsem si je chtěla odnést hned, případně přespat v prodejně pod nimi, musel vzít Vojta další den auto a dojet pro ně se mnou. Šaty byly samozřejmě ve vaku, takže ženich nic neviděl, a to i když nám pak přes půl roku visely na dveřích šatny. Jak byl ten vak dlouhý, jinam se prostě pověsit nedaly.

Šaty, do kterých mě přemlouvala maminka jiné nevěsty. Během sezony jsem pak přesně tento typ vídala na nevěstách poměrně často

Za těch několik měsíců zvládly zničit několik ramínek, včetně těch dřevěných, která jsem do té doby považovala za nezničitelná. Tíhu těch šatů prostě žádné, ani dvojité, nemohlo vydržet. V takovém případě ale byly ztráty povoleny…

Šaty ještě čekala jedna cesta do Adiny, na finální úpravu, ale o tom až v dalším článku.

První část článku o svatebních šatech zde