Po kapitole o doplňcích nevěsty přišlo na řadu i oblečení a vůbec všechny další doplňky pro ženicha Logika tady na blogu je totiž stejná jako v realitě. Troufnu si tvrdit, že alespoň u 90 % svateb si nejdřív všechno naplánuje a sežene nevěsta a až pak se k něčemu rozhoupe (nebo je rozhoupán) ženich. I když vlastně… mé svatební články ještě nejsou ani v polovině.

Vojta měl nicméně poměrně jasnou představu o barvách a stylu, jak se obléct. A vzhledem k tomu, že já zvolila vše bílé, nebyl ani vázán konkrétní barvou, do které by se musel trefovat. Oblek chtěl tmavě modrý (ale zas ne moc tmavý) a k tomu světle hnědé doplňky. Takže vlastně docela klasika, kterou jsem mu rozhodně vymlouvala. Od kamaráda jsem měla tip na krejčího, u kterého si nechal šít několik hezkých pracovních obleků na míru. Bohužel bydlí až v jihomoravských Pohořelicích, mezi Brnem a Mikulovem (krejčí, ne kamarád), kde v malém domácím krejčovství najdete svérázného a hodně upřímného pána, který je ale oprávněně vyhlášený široko daleko. Vojtovi jsem tohle řešení proto navrhla i s tím, že máme krásnou výmluvu pro další jarní víkend strávený na Moravě.

Zarezervovali jsme si tak ubytování u našeho známého vinaře ve Velkých Bílovicích a sobotu jsme zároveň spojili s výběrem vín, která objednáme na svatbu, samozřejmě se skutečně důkladnou degustací. A také jsme tedy navštívili pohořelického krejčího, který si Vojtu změřil, a bylo štěstí, že ho vůbec ještě vzal, protože prý odchází do důchodu a další zakázky už povětšinou odmítá. Návštěva krejčího je zároveň něco jako prohlídka u doktora, a proto se už po prvním shlédnutí profesionálním okem mistra dozvíte, že máte pravé rameno posazené níž než levé, velký zadek, který vám bude zvedat sako a spoustu dalšího. A já si do té doby přitom nikdy nevšimla, že bych měla manžela nakřivo! Tehdy jsem se mu smála, ale přestala jsem večer před svatbou, kdy zase paní při masáži zhodnotila mě (ale k tomu se samozřejmě ještě dostanu). A přestože Vojta původně nechtěl (a já chtěla), krejčí ho poměrně snadno přesvědčil, že se přeci jen hodí ušít ke svatebnímu obleku i vestičku. Vojta pak už musel zajet jen na jedinou zkoušku a v červnu, pár týdnů po první návštěvě, měl kompletní oblek v ruce. Úžasně padl, střih a látka byly perfektní! A upřímně, i když přičteme benzín na cesty do Pohořelic, pořád vyšel na polovinu, možná na třetinu toho, co by za podobný oblek dal v Praze.

Přestože krejčí slíbil ušít i kravatu ve svatební barvě, tedy v krémové, Vojta si nakonec vyhlédl motýlka z BubiBubi ties, vínového s bílými puntíky (takže nevypadal ani tak moc jako Ferda mravenec). Brzy k němu sehnal i přesně ladící ponožky, taky vínové s bílými puntíky. Potrpí si na barevné žertovné a jakkoli vzorované ponožky, ale jakkoli jsme na různých e-shopech objevili i takové (včetně motýlků a kravat), tentokrát mělo přeci jen jít o trošku větší klasiku (jinak je ale tahle obliba skvělá, protože vděčnější tip na dárek bych opravdu nevymyslela, a tak má ode mě ponožky se želvami, s koblihami a donuty i s dalšími různými motivy). Asi dva týdny po pořízení motýlka Vojta na stejném e-shopu navíc objevil i podobné kravaty, a tak jsme se rozhodli přece jen alespoň malým detailem sladit ještě tatínky a svědka.

Košili si Vojta pořídil od John&Paul, což byl poměrně experiment, vzhledem k jejich svéráznému číslování-nečíslování, ale bílá košile s jemným vzorem velikosti „střední chlap jak hora“ vyrobená v Česku perfektně ladila se zbytkem oděvu. Od té doby vlastně jiné košile nenosí 🙂

Sehnat vhodné boty pro ženicha byl ale poměrně kříž. Což já osobně moc nechápu, protože mám perfektní konfekční velikost, jak oblečení, tak bot, a když se mi něco líbí na internetu a důvěřuju značce ohledně materiálů a provedení, tak prostě hned objednávám a nepamatuju, že bych kdy něco kvůli velikosti vracela. Naopak z ženichovy strany nebyly ani po návštěvě snad všech obchodů v Praze žádné boty shledány vhodnými. Jedny jsou moc tvrdé, pravá noha nesedí, levá je moc malá (to je tak u lidí, kteří mají každé chodidlo jinak velké), nelíbí se, dřou, tlačí… Ale nakonec se přeci jen poštěstilo. Jen jsme pro ně museli – to je skoro jako za našich rodičů – až do Německa. Na jaře jel Vojta pracovně na fotbal do Braunschweigu a já si udělala výlet s ním. Ne, opravdu ne kvůli sportu, to spíš abych šla během té doby nakupovat, ale něco jsme přeci jen stihli i spolu, a vypadly z toho právě ty botky. Zadařilo se hned v prvním obchodě, Vojta sehnal přesně takové, jaké chtěl, a navíc i tak pohodlné, že v nich vydržel celý svatební den úplně v pohodě a bez jediného puchýře. „Celkový look“, jak píše módní policie, pak už jen doplnil klasický hnědý pásek od Bati.

Namále měl Vojta s hodinkami, protože si chtěl vzít ty po svém pradědečkovi, natahovací, sovětské, značky Paběda, ještě s vyrytým věnováním od pradědových kolegů z práce. Bylo je ale potřeba opravit a sehnat nový pásek. Přestože našel hodináře, který je spraví, včas (teda pokud je víc než měsíc před svatbou včas – já bych to dala tak rok předem), oprava trvala tak dlouho, až to nakonec vypadalo, že hodinky do svatby nebudou. Nakonec to ale se srdceryvným příběhem zaurgoval a mohl si je vyzvednout ještě před tím, než jsme odjeli do Svatoňovic všechno připravovat. Něco opravdu starého měl tak aspoň Vojta, když už ne já…