V předchozím článku jsem psala o začátku druhého dne v Gruzii a o tom, jaký kříž bylo vymotat se s půjčeným autem z hlavního města Tbilisi. Zamířili jsme nicméně konečně na sever a hned za městem se doprava změnila. Jelo se po široké silnici, která byla docela volná, i když měla (po kousku dálnice) jen jeden pruh v každém směru. Na druhou stranu, jak jsem už zmínila, i tady se předjíždělo absolutně bez pravidel.

Na hlavní cestě spojující Gruzii s Ruskem

Takhle jsme po hodině a půl dojeli do naší první zastávky: klášteru a pevnosti v Ananuri.

Klášter leží na břehu velké přehrady, která ale byla vzhledem k horkému (nejen) létu zčásti vyschlá. Za normálních okolností (i když vzhledem k hydrometeorologickým poměrům posledních let je otázkou, co jsou to vlastně „normální“ okolnosti) by voda dosahovala až pod klášter a scenérie by to byla na pohled rozhodně ještě úchvatnější, i tak ale zastávka stála za to. Nutno říct, že se jedná o turisticky poměrně frekventované místo, kam jezdí organizované zájezdy z Tbilisi a kde se zastavují asi všichni, kteří míří na sever do Kazbegi, a proto je tomu přizpůsobené i parkoviště a okolí – spousta stánků s nabídkou různých suvenýrů nebo drobným občerstvením.

Co se ale týče památky samotné, tu Gruzínci nijak moc neřeší. Vše začíná a končí cedulí s upozorněním, že do kláštera nepatří odhalená ramena a příliš krátké sukně či kraťásky. Uvnitř nás nalákala nejvyšší věž, od které jsme si slibovali hezké výhledy, a navíc menší počet turistů na jejím vrcholu daný poměrně obtížným přístupem. Vedou do ní velmi strmé schody, u kterých není žádné zábradlí, a přímo ve věži je pak podlaha z trámů, mezi kterými jsou velké nepravidelné mezery, takže méně šikovnému návštěvníkovi s nohou menší než 45 hrozí propadnutí. Aby tomu člověk předešel, prostě poslechne varování hodných cizinců jdoucích v protisměru „be careful about the holes in the floor“. I přes všechny tyhle nástrahy ale její návštěva stála za to, i když výhled byl spíš z úzkých oken v nižších patrech než z vrcholu, kde mu brání vysoká zeď.

Klášter v Ananuri
Vše jen na vlastní nebezpečí

Pár kilometrů za Ananuri se cesta začala výrazně měnit.

Silnice stoupala výš a výš a přibývalo vysokých kopců v okolí, až jsme se dostali do serpentýn, které nás vyvezly až do Gudauri, horského střediska ležícího už v části Velkého Kavkazu. Když už si člověk říká, že hezčí výhledy z auta si ani nemohl představit, dojede do průsmyku Jvari (Jvari Pass), kde si prostě musí udělat další zastávku. Nachází se tam totiž kromě jiného památník rusko-gruzínského přátelství, což je zajímavá půlkruhová zeď s barevnými mozaikami s výjevy z historie. Samotný památník ale nezaujme tolik, jako výhled do okolí na horské hřebeny a hluboká údolí. A přesto, že se průsmyk Jvari nachází v 2 200 metrech nad mořem, a k tomu ještě byla polovina října, bylo mi tam dobře jen v kraťasech a tílku. Počasí nám ten den opravdu přálo.

Jvari Pass
S Velkým Kavkazem v pozadí

Jako na každém turisticky frekventovaném místě, i tady si místní našli něco speciálního, co příchozím (v hojném počtu) nabízejí. U památníku jsou touhle atrakcí tandemový paragliding. Nepotřebujete žádné zkoušky, nic, a za nepříliš velký poplatek se tu pod dohledem zkušeného Gruzína proletíte nad údolím. A turisté to využívají. My jsme tedy odolali a pokračovali zase dál v naší cestě.

Památník rusko-gruzínského přátelství

Kousek pod vrcholem průsmyku jsme na chvilku zastavili u sirných pramenů, které tvoří zajímavou kaskádu ze sytě žlutých usazenin hned u silnice. Říkali jsme si, že u nás by taková přírodní zajímavost byla obehnána plotem, vybíralo by se tam vstupné a učilo se o tom v zeměpisu. Tady si toho nikdo moc nevšímá, po vyvřelinách chodíte, jak se vám zlíbí, a vedle vás se v posledních paprscích sluní potulní psi, kteří při tom srkají sirnou minerálku.

Sirné prameny a potulný pejsek

Pak už jsme zamířili přímo do městečka Kazbegi (dnes se oficiálně jmenuje Stepantsminda), kde jsme měli zabookované ubytování.

Původně jsme mysleli, že ještě ten den podnikneme nějaký výlet, ale vzhledem k náročnému ránu i odpoledni jsme viděli, že už nic moc nestihneme. Městečko jsme ale napoprvé jenom projeli a po nové asfaltce, přes více i méně udržované tunely a s naprosto úžasnými výhledy na vysoké skalní stěny soutěsky Dariali jsme dojeli až na samotnou hranici s Ruskem, k tamnímu (nově postaveném, ale přesto krásnému) klášternímu komplexu. Přísně střežená gruzínsko-ruská hranice byla od kláštera jen pár desítek metrů. Dovnitř do kláštera jsme nešli, zastavili jsme se jen na chvilku a prošli nejbližší okolí. Začalo už docela přituhovat, takže místo kraťásků jsem zatoužila zpátky po teplácích, a tak jsme brzy naskočili do auta a jeli se ubytovat.

Klášterní komplex v Dariali

V Kazbegi se téměř všichni – soudě dle instagramu – ubytovávají ve velkém a na místní (i naše) poměry hodně drahém hotelu nazvaném „Rooms hotel“. Ten se sice nachází vysoko nad městem, ale vsadím se, že výhled odtamtud není o nic moc lepší, než ten, který jsme měli my z malého, nově postaveného hotelu (penzionu) přímo v centru města. Kdybyste tam někdy zamířili, tak hotel „Uptown Boutique Kazbegi“ je skvělá volba za dobrou cenu. Z balkonu jsme měli nádherný výhled přímo na Gergeti Trinity Church, nejfotogeničtější památku v okolí, a nad tím se tyčící horu Kazbeg, jejíž vrchol se nachází až v 5 033 metrech nad mořem a jedná se tak o třetí největší horu Gruzie a sedmou nejvyšší horu celého Kavkazu. Otevřeli jsme si lahev gruzínského vína za padesát korun, koupenou toho dne dopoledne v Carrefouru, a dostatečně se pokochali výhledem z balkonu.

Výhled z balkonu v hotelu “Uptown Boutique Kazbegi”

Nakonec jsme zamířili na zdaleka nejlepší večeři, jakou jsme v Gruzii měli.

Servis v místní restauraci s názvem „Bar-Karaoke-Restaurant COZY CORNER in Kazbegi“ byl skvělý, z YouTube navíc na plátno hrály vypalovačky typu ústřední písně z Titanicu, a v pokročilejší hodině se DJingu zhostily Rusky sedící o stůl vedle, notně posilněné několikátým džbánem vína. Já si s nimi zatrsala asi na tři ruské lidovky, ale včas jsme pak naštěstí utekli a po poslední zastávce na pivo v nedaleké hospodě jsme po náročném dni konečně šli spát.

Předchozí příspěvky z cesty do Gruzie zde:
první část
druhá část