Další příspěvek do rubriky o cestování jsem se rozhodla sepsat pěkně začerstva, hned po návratu. Takže přeskáču spoustu dovolených a výletů, o kterých jsem ještě nepsala (ale budu), a přejdu rovnou na naši Gruzii.

Letenky do téhle země, o které jsem nic moc nevěděla (snad jen z hodin zeměpisu, že hlavní město je Tbilisi, a pak to, co říkal Vojta, který tam před pár lety byl), jsem koupila s víc než ročním předstihem. Opět šlo o akční letenky, které nejlépe (tedy úplně nejakčněji) vycházely buď na týden, nebo na čtyři dny v druhé polovině října 2018. Bůh ví, jaké bude v půlce října počasí, říkala jsem si, a koupila je proto nakonec jen na čtyři dny. Kdybych věděla, že tam budu nosit jen kraťasy a triko, určitě bych bývala zvolila týdenní variantu. Bylo navíc docela těžké na takhle krátkou dobu (jen tři celé dny a dva další s příletem a odletem) naplánovat nějaké smysluplné výletování po zemi, kde je toho k vidění tolik, že by se to nedalo pořádně procestovat ani za měsíc. Nakonec to došlo tak daleko, že byl týden do odletu, v Čechách téměř letní teploty, a program na Gruzii vymyšlený vůbec žádný.

Na něco takového jsme už ale zvyklí. Letenky do Barmy jsme kupovali tři čtvrtě roku dopředu a vymýšlet program na celé tři týdny jsme začali, no právě možná ty tři, možná dokonce dva týdny předem. V Gruzii jsme nakonec jako nejvhodnější pro párdenní cestování zvolili východní část země, což znamená se nejdřív z Kutaisi, kam jsme měli přiletět, dopravit do hlavního města Tbilisi. Vojta už s Gruzií zkušenosti měl a říkal, že se tam (sice dost nevyzpytatelně, ale přece) dá dopravovat tzv. maršrutkami – dodávkami bez pevně daných jízdních řádů a s ne zcela jasnými zastávkami. Já ale po chvíli googlení zjistila, že autobusová společnost „Georgian Bus“ převáží cestující z letiště v (tedy spíše u) Kutaisi právě do Tbilisi, a to tak, že odjezd vybraného spojení vždy přímo navazuje na přílet letadla z Prahy (nebo odjinud). Na malé letiště do Kutaisi létá pravidelně pouze Wizzair, a žádný velký provoz se tam skutečně čekat nedá. Jelikož jsme i my tedy letěli z Prahy s Wizzairem, přílet měl být ve dvě hodiny ráno gruzínského času (oproti České republice je tu o dvě hodiny navíc) a příjezd autobusem do Tbilisi tak vycházel na půl sedmou ráno. Ideální i z toho pohledu, že se během cesty aspoň trochu prospí (teoreticky, ne tak úplně prakticky) a nemusí nocovat na letišti a až ráno shánět nějaký taxík či maršrutku.

Skutečnost byla taková, že let měl přes hodinu zpoždění, a i na letišti jsme si užili. Wizzair v říjnu změnil zavazadlovou politiku, a to tak, že i za obyčejné příruční zavazadlo si člověk nově musí připlatit. My se tak ocitli v podivném meziprostoru, kdy jsme letenky měli nakoupené ještě za původních podmínek, a tak nám nakonec milostivě ponechali bezplatné příruční zavazadlo, které ovšem musí být na check-inu odbavené. Což je samozřejmě věc, která neuvěřitelně zdržuje. Po příletu do Kutaisi, když začaly kufry přijíždět, se pás najednou kvůli nadměrnému zavazadlu – motorce, kterou si nějaký zjevně movitější Gruzínec přivezl z dovolené v Německu – zasekl, a to tak, že to pár desítek minut nikdo nedokázal vyřešit. Vojtovo zavazadlo stihlo dorazit ještě před tím, já si na to svoje ale musela počkat. I na zpáteční cestě nebylo čekání na zavazadla nijak příjemné. Trvalo více než hodinu od příletu letadla, než se začaly objevovat první kufry.

Georgian Bus nicméně na své cestující trpělivě čekal, a tak jsme vyráželi se zpožděním zhruba hodinu a půl (ale aspoň jsme odjížděli, u pásu jsme si říkali, že autobus bude už dávno pryč). Cesta byla kupodivu poměrně příjemná, od gruzínských silnic jsem čekala něco horšího, dokonce se mi nad ránem povedlo poprvé za celou noc na chvíli zabrat. A Abych nezapomněla, Georgian Bus má ještě jednu výhodu: Člověka z letiště v Kutaisi odveze až do úplného centra Tbilisi, a ne někam na okraj, kam by se dostal maršrutkou. Jednosměrná cesta navíc není nijak drahá – stojí 20 lari (lari je zhruba 8, možná 8,5 koruny), a tak nevyjde o moc dráž, než shánění maršrutky a následně ještě taxíka do centra nebo na letiště.

Jakmile jsme vystoupili, spěchali jsme si hodit věci na hotel. Ten jsme vybírali jen pár dní předem a možná tím, že byl říjen (nebo to spíš platí v Tbilisi obecně), jich byla na výběr spousta, poměrně levných, ale zároveň hezkých a čistých. V žádném ze tří hotelů, kde jsme za celý pobyt spali, jsme s čistotou ani vybavením neměli nejmenší problém, až jsem z toho byla příjemně překvapená. Možná nemá úplně cenu připlácet si za snídani, protože upřímně, není nic moc (a to přestože Booking.com hodnotí snídaně jako „fantastické“). Nicméně tady jsme dostali ještě o jednu malou snídani zadarmo navíc, hned po ubytování, takže rozhodně nebylo na co si stěžovat.

To už nás ale poměrně tlačil čas, protože před polednem nám odjížděla maršrutka na první výlet, a do té doby jsme ještě chtěli sehnat SIM kartu s předplaceným datovým balíčkem. Roaming mimo EU vůbec nemá cenu řešit, datové tarify jsou ve všech zemích na východ od ČR opravdu velmi levné, takže to tímhle způsobem řešíme vždy. Netušili jsme ale, jaký bude problém narazit na prodejnu místního operátora přímo v centru. Jedna, na kterou jsme natrefili asi po dvaceti minutách svižné chůze, zrovna řešila s policií rozbitou výlohu a byla tak zavřená, ta další měla být o dvacet minut dál. Poměrně zoufalí jsme pak ale nakonec přece jen našli jednu prodejnu, která by byla o moc blíž, kdybychom nehledali tu původní, zakoupili SIMky s balíčkem 4 GB dat za 11 lari (tj. ani ne za 100 korun) a šli na náměstí, odkud odjížděla maršrutka.

Ranní Tbilisi
Všudypřítomné kočky
V kombinaci se stejně tak všudypřítomnými opuštěnými domy

Pak už jsme vyrazili směr David Gareja/Gareji, což je klášter ve skalách až na jihu na hranici s Ázerbájdžánem, kam jezdí v sezoně přímo z Tbilisi jednou denně za 25 lari (zpáteční) tzv. Gareji Line. Na jejich webových stránkách se ale píše, že jsou v provozu jen do 15. října, což bylo přesně o dva dny dřív, než jsme chtěli jet my. Když jsme to ještě v Čechách zjistili, byli jsme poměrně zklamaní, protože jsme se na to místo opravdu chtěli podívat, napsala jsem jim ale na Facebooku a došla pozitivní odpověď, že kvůli příjemnému počasí a zájmu turistů je letos sezona prodloužena až do konce října a že se na nás budou těšit.

A tak jsme jeli. Cesta trvá celkem asi tři hodiny, z toho polovinu jedete po asfaltce, pak silnice přechází v prašnou cestu s četnými dírami a výmoly (v Gruzii je nicméně i taková cesta na mapách jako běžná silnice). Putování se tak výrazně zpomalí, řidiči maršrutky (tj. stará dodávka zhruba pro 10 osob) jedou zkušeně (tedy pomalu), díry objíždějí, dokonce někdy vyhodnotí jako vhodnější cestu po poli, a tak prostě sjedou. S jednou zastávkou (a taky s našim jediným setkáním s tureckými záchody za celou dobu v Gruzii) jsme se dostali až ke komplexu David Gareji, uprostřed naprosté pustiny, kde kromě kláštera není široko daleko vůbec žádná civilizace.

Zastávka na cestě maršrutkou
Gruzínský pastevec v opuštěné krajině
Klášter David Gareji
Podivná krajina v okolí kláštera David Gareji

S Vojtou jsme se hádali, co nám barevné kopce v okolí kláštera připomínají. Žádný z nás si nemohl vzpomenout na název místa, které jsme měli na mysli, já tvrdila, že je to něco v Jižní Americe a Vojta zase, že určitě něco v Číně. Nakonec jsme měli pravdu oba (a jedno vsazené lari tak nikdo nevyhrál), protože okolí připomíná jak Duhové hory v Peru, tak Duhové hory v Číně (s originalitou názvu si evidentně nikdo hlavu nedělá). Pohled je to skutečně úchvatný. Samotný klášter je poměrně malý, jsou to takové místnosti ve skalách a pak pár kamenných budov a zdí, které se zrovna opravují, a proto jsme si říkali, co tam budeme celé tři hodiny, než bude čas odjezdu, dělat, ale když jsme pak zjistili, že přímo od kláštera vede okružní trasa s poměrně dost velkým převýšením až na vrchol nad planinou, odkud se člověku otevře nádherný výhled na celé okolí – na jedné straně hornatá Gruzie, na druhé ázerbájdžánská placka.

Vyškrábat se tam byl docela problém, ale je to přesně ten moment, kdy si člověk řekne, že tohle ještě nikdy neviděl. Krajina je to skutečně zvláštní. Pod hřebenem hor prochází skutečná hranice Gruzie a Ázerbájdžánu, a i proto je (aspoň pro nás) na jedné části hory atrakcí i hlídkující gruzínská stráž. To jsou dva chlapíci v maskáčových maskáčích, co občas něco prohodí s místními turisty a jinak si čtou armádní časopis. Co tam taky mají celé dny dělat. Pozorovatelnu ale mají výbornou – za dobrého počasí, tedy takového, jaké jsme tam měli my, je výhled skutečně na kilometry daleko.

Na hranici Gruzie a Ázerbájdžánu
Původní kobky mnichů
Výhled zpět do Gruzie

Tři hodiny tak byly na prohlídku celého komplexu tak akorát a cestou maršrutkou jsme se pak ještě krátce zastavili v nejbližší vesnici Udabno. Ta je tvořena několika většinou polorozbořenými nebo nedostavěnými a zpustlými domky, z nichž část je přeměněna na guesthousy pro turisty, kolem se pasou ovce a na ulicích člověk potká domácí prasátka i toulavé psy. Do jedné napůl improvizované hospůdky jsme zašli na pivo, protože nad večerem začínalo být celkem chladno a nechtěli jsme být už moc venku. Pak jsme konečně vyrazili zpátky do Tbilisi, a i když nám trasa připadala snad dvakrát delší než cesta tam, přežili jsme ji, asi hlavně díky tomu, že jsme se nemohli dočkat večeře. Gruzínské jídlo je na celý samostatný článek, takže nebudu předbíhat, ale najedli i napili jsme se opravdu výborně a unavení po celém dni a zhruba dvou hodinách spánku v autobuse den předtím jsme konečně zalehli do hotelové postele.

Selátko v Udabnu
Jeden z mnoha potulných, ale roztomilých pejsků, co nás pronásledoval až na pivo