Druhý den v Gruzii jsme měli na programu přesun z Tbilisi až úplně na sever země, téměř na hranice s Ruskem do městečka Kazbegi (neboli Stepantsminda, podle toho, jestli preferujete sovětské – lépe vyslovitelné – nebo gruzínské – to delší – jméno). Po cestě jsme k tomu plánovali udělat několik zastávek. Ani pro jednoho z nás ale den nezačal nijak úsměvně, i když tedy každý prožíval svou vlastní malou tragédii. Po snídani v hotelu (jak jsem už zmínila v prvním příspěvku, byla sice gruzínská, ale nic extra) vyrazil Vojta do půjčovny v centru, kde jsme měli přes Rentalcars zamluvené auto na další dva dny. Já zůstala na hotelu, balila věci a „kochala“ se výhledem na skelet protějšího rozestavěného domu, skrze který bylo vidět centrum Tbilisi a vysílač – jeden ze symbolů města – na kopci v pozadí.

V tu chvíli mě ale snad osvítil duch svatý, protože mě napadlo jen tak z dlouhé chvíle vyzkoušet foťák, přestože bych ho normálně zapnula asi až v průběhu výletu, desítky, možná stovky kilometrů od Tbilisi (tedy v podstatě jediného města, kde je v širokém okolí možné srovnat s těmi našimi). Úplně nový foťák (Olympus PEN E-PL8), který mi Vojta pořídil týden před cestou jako předčasný vánoční dárek (abych už v Gruzii mohla fotit kvalitnější fotky, než do té doby na mobil) ukázal na displeji  namísto obrazu jen hlášku, že je paměťová karta zamknutá. A nešlo s tím dělat nic, ani klasické řešení vypnout-zapnout, ani kartu zformátovat (to bych tedy s ohledem na už tak spoustu skvělých fotek z předešlého dne stejně odmítala udělat). Veškeré internetové diskuze, stejně tak i oficiální manuál k foťáku, který jsem narychlo stáhla, radily to samé: vyndat kartu a přepnout zámeček na „unlocked“. No, to by mě napadlo i bez toho, ale problém byl, že zámeček celou dobu zůstal v té správné poloze a nikdo kartu nijak nezamykal. Vzhledem k absenci notebooku na cestách jsem tak s kartou nemohla udělat nic ani softwarově. Namísto úvah o konstruktivním řešení jsem tak se slzami v očích vzala telefon a začala vyvolávat Vojtovi. Tomu se můj telefonát dvakrát nehodil, protože zrovna platil auto, a navíc jsem ho svým vzlykáním docela vyděsila, co že strašného se mi stalo, naštěstí se ale na problém podíval rozumně a řekl, že prostě někde určitě seženeme novou SD kartu. Zaměstnanec v půjčovně aut mu pak dokonce poradil obchodní dům, kde je určitě i obchod s elektronikou a který máme navíc při našem výletu po cestě.

Trochu jsem se zklidnila a počkala na Vojtu. Ten dorazil do hotelu po delší chvíli, a kolena se mu klepala podobně jako před chvilkou mně. Se stejně roztřeseným hlasem mi začal popisovat, jak je řízení v Tbilisi příšerné, že řidiči naprosto nerespektují jízdní pruhy, semafory, ani rychlost. A několikapruhové silnice v Tbilisi „kreativitě“ místních řidičů ještě nahrávají. Do toho na svých cestách ještě jezdíme (a často i chodíme) podle navigace Google Maps, která – upřímně – má své mouchy. Vojtovi tak už při tak krátké cestě z půjčovny do hotelu několikrát na poslední chvíli přepočítávaly trasu, takže kromě provozu musel řešit ještě náhlé změny směrů. A do toho půjčený Renault s automatickou převodovkou, na kterou nebyl zvyklý, taky nebyl nic moc. Začali jsme tak přemýšlet, jestli opravdu nebylo lepší zvolit dopravu na sever tím, že bychom si pronajali taxík i s řidičem, ale po chvíli jsme se oba shodli na tom, že máme neradi v autě cizí lidi, a navíc jsme chtěli mít volnost v tom, že si zastavíme, kde chceme. Vojta si z opatrnosti před dovolenou i zařídil mezinárodní řidičák (pozn. – v Čechách ho dělají na počkání za 50 Kč), ale v půjčovně ani nikde jinde ho nakonec nevyžadovali (i když nás tedy policie nezastavila). Jistota je ale jistota, a vzhledem k tříleté platnosti se určitě neztratí. Auto jsme tak měli před hotelem, naložili jsme věci a čekala nás cesta nejprve půl hodiny pohlavní cestě vedoucí přes Tbilisi až do obchodu s elektronikou, a pak několik hodin cesty po hlavní silnici spojující střed Gruzie s Ruskem.

Nutno říct, že cesta byla, aspoň ze začátku, poměrně stresující. Všechno to, co mi líčil Vojta z cesty z půjčovny aut, se i při společné jízdě potvrdilo (snad jen s tou výjimkou, že nemusel mít mobil s navigací na klíně a mohla jsem mu ho držet já). Opět kvůli navigaci Google Maps jsme si ale museli
po špatném odbočení zbytečně zajet pár kilometrů zpátky za hodně hustého provozu. V Tbilisi navíc zjevně ani semafory nejsou kolikrát určující: uprostřed křižovatky čtyřproudých silnic (v jednom směru) prostě stojí policista a něco ukazuje, červená nečervená. Jakékoli dopravní značení je pak v Gruzii spíše na ozdobu. Máme s Vojtou teorii, že Gruzínci dopravní značky podél silnice umisťují jenom proto, aby se přiblížili západu, v praktické rovině ale například zákaz předjíždění znamená spíš naopak „předjížděj hlava nehlava“. Nakonec člověk zjistí, že se musí přizpůsobit místním, a jezdit tak, jak by v Česku za žádných okolností nikdy nejezdil.

Ještě postřeh: není žádnou výjimkou, že v Gruzii potkáte auta, kterým chybí přední i zadní nárazník. Stejně tak jezdí po Gruzii spousta Žigulíků, ale taky moderních hybridů Toyota Prius (bez nadsázky můžu říct, že tam hlavně ve městech tvoří tak 40 procent všech aut, která jsme potkali). Po půl hodině hrůzostrašné jízdy jsme nicméně dorazili do obchodního centra, kde jsme naštěstí skutečně našli obchod s elektronikou. Samotné nakupování pak bylo poměrně nezvyklé, kdy s námi nákup jedné obyčejné SD karty řešili snad čtyři prodavači a celé to trvalo asi čtyřikrát déle než obdobný nákup normálně. Vojta, který je východních poměrů znalejší, mě ale ujišťoval, že takový styl a úroveň služeb je naprosto normální, takže jsem Gruzínci, kterému jsem ochotně svěřila svůj foťák k vyzkoušení funkčnosti nové SD karty, asi dvacetkrát řekla „spasiba“, zaplatila 40 lari (kartou) za kartu o velikosti 32 GB a s úlevou obchod opouštěla.

Pak jsme se s Vojtou stavili v místním Carrefouru v přízemí obchoďáku, což byla taky zajímavá zkušenost. Oproti supermarketům v Čechách prodávají mnohem víc čerstvých potravin, mají celé obří stánky s bylinkami a opravdu není nic úžasnějšího, než projít se kolem stojanu s čerstvým koriandrem (který dávají do většiny jídel). Spoustu věcí taky prodávají na váhu – takových, jaké bychom nečekali. Například mouku nebo cukr. Jinak jsou ceny obecně zhruba dva až třikrát nižší než v Čechách. Kromě spousty místního koření (anebo khaki, které tam stojí v přepočtu 70 haléřů, zatímco v Čechách je minimálně za desetinásobek) jsme si koupili taky lahev vyhlášeného gruzínského vína, i když jsme si nebyli jisti jakého, když stálo nějakých padesát pět korun. Kdyby mě Vojta trochu nepopoháněl, protože jsme před sebou měli ještě velký kus cesty, procházela bych se supermarketem jako Alenka v říši divů snad ještě dneska.

Brzy po odjezdu z obchodního domu jsme úspěšně opustili i celé Tbilisi a zhruba za hodinu a čtvrt nás čekaly první zastávky. O tom (a dalším pokračování dne) ale už v dalším příspěvku.

Předchozí příspěvky z cesty do Gruzie zde: první část

Prodej čerstvých bylinek v místním Carrefouru
Prodej mouky, cukru a soli v místním Carrefouru