Třetí den v Gruzii jsme se probudili do nádherného slunečného rána. Na programu jsme měli výlet na kopec nad Stepantsmindou, na jehož vrcholu se nachází Gergeti Trinity Church (Kostel Nejsvětější Trojice), motiv přebalů mnoha turistických průvodců. Od hotelu jsme ještě kousek popojeli autem, na druhou stranu řeky o pr metrů výše, protože i tak činilo následné převýšení naší trasy dobrých pár set metrů. Od improvizovaného placeného parkoviště, které si za tři lari (asi 25 korun) zřídil jeden z místních jako přivýdělek k důchodu (a ke kterému vede cesta, na které se o půjčené auto docela bojíte), jsme tedy vyrazili pěšky nahoru.

Další možností bylo nechat se vyvézt jedním z připravených aut s náhonem na všechny čtyři, které na vás čekají po celém městečku, ovšem za cenu, za kterou jsme se radši rozhodli dát si opravdu velkou a dobrou večeři.

Stoupání bylo už ze začátku dost prudké, a protože na horské túry nevyrážíme každý den a chybí nám tak patřičný tréninky, docela jsme se zadýchali. Blog jednoho amerického turisty, na který jsme narazili, doporučoval na prvním rozcestí odbočit doleva na cestu, která je sice viditelně méně prošlapaná a navíc delší, ale rozhodně méně náročná s mnohem menším sklonem. Na podobných výpravách se orientujeme podle aplikace Maps.me, která funguje offline, a na které byla cesta dobře vidět. Proto jsme si řekli, že po strmější trase půjdeme cestou zpátky, a určitě jsme dobře udělali. Cesta stoupala kolem horského potoka a postupně se vytrácela, to už jsme ale byli skoro nahoře a přes horské louky se nám otvíraly úchvatné výhledy nejen na kostelík, ale čím dál víc i na majestátní horu Kazbeg.

Než jsme nahoru vyšli, žili jsme v domnění, že se tam normálním autem vůbec nedá dostat. Opak je dnes už ale pravdou: Finišuje se stavba nové asfaltky, která z městečka pod kopcem nahradila původní prašnou cestu, a poslední úsek asfaltovali právě ve chvíli, kdy jsme se na vrchol vydali my. Těžko říct, jestli Gruzínci udělali správně, když postavili pohodlnou cestu přímo až na vrchol, protože je škoda se o celý pěší výstup ochudit. Z pohledu nezhýčkaného turisty – tedy takového, který před pohodlným výjezdem autem dává přednost výhledům – ale dobře neudělali. Konec silnice totiž tvoří obří parkoviště, které celou scenérii známou z mnoha fotek poměrně výrazně kazí. Od kostelíku je možné popojít na vedlejší vrch, o něco výš, odkud se právě rozprostírá onen typický pohled s horami v pozadí. No, a teď je to spíš výhled na parkoviště s kostelíkem a horami v pozadí. A to jsme ještě přišli v době, kdy tam téměř žádná auta nebyla a neparkovala. V sezoně to bude bít do očí mnohem víc. Pokrok ale asi opravdu nezastavíš a koně, kteří se všude kolem pasou a jsou dost krotcí, tak asi brzy nahradí auta a minibusy.

Když jsme se dostatečně nabažili výhledů, seběhli jsme po strmější cestě dolů, abychom opustili Kazbegi a večer včas vrátili půjčené auto v Tbilisi. Kdybyste do Stepantsmindy někdy zavítali, tak celá cesta ke kostelu a zpátky se i s dostatečným časem na fotky a výhledy dá zvládnout za nějaké tři hodiny. Není to opravdu nic extrémně náročného a vážně to stojí za to. Opravdu. Já vehementně odmítám turistické boty, a celou tuhle trasu jsem k Vojtově nelibosti zvládla i v mokasínách!

Vyrazili jsme na cestu zpátky, ovšem kousek od Kazbegi se nachází ještě údolí Juta se stejnojmennou vesničkou, která je dalším z výchozích bodů pro túry po východní části Kavkazu. Už od chvíle, kdy jsem viděla první fotky, mě tohle místo fascinovalo, a přemluvila jsem tak Vojtu, abychom odbočili z hlavní silnice a pokusili se alespoň kousek dojet. Dočetli jsme se sice, že se tam dá dostat jenom terénním autem nebo na koni, a po pár kilometrech asfaltky jsem optimisticky předpokládala, že se třeba vlna pokládání čerstvého asfaltu rozšířila i na zbytek Gruzie a zasáhla i cestu do Juty. Asfaltku ale vzápětí vystřídala prašná a kamenitá cesta a s půjčeným autem a několika hodinami cesty před sebou Vojta rozumně nechtěl riskovat píchlou pneumatiku. Já ho ale přemlouvala, a tak jsme se ještě chvíli šnečím krokem posouvali kupředu. Cesta ale byla čím dál horší, a tak jsme to skutečně museli vzdát. Jednou se tam ale určitě podíváme!

Další – tu nejhezčí – část cesty jsem prospala. Sice jsem už vše viděla cestou tam, ale stejně jsem ten čas moc nevychytala. Cesta nám každopádně připadala mnohem delší – možná proto, že ten předchozí den byla příjemně rozkouskovaná zastávkami. V Tbilisi Vojtu opět čekalo hrůzostrašné řízení skrz skoro celé město až do půjčovny, a pak už jsme se šli ubytovat, naposledy si projít večerní centrum a navečeřet se. Další den ráno jsme ještě prošli část Tbilisi, kde se nachází staré lázně a hluboký skalní zářez s vodopádem, a vyšli jsme nahoru na pevnost, která se tyčí nad centrem města. Byl to opravdu heroický výkon, protože po túře z předchozího dne nás pěkně bolely nohy.

Pak už jsme zamířili na autobusovou zastávku a Georgian Bus nás odvezl na letiště v Kutaisi. Byli jsme tam dost brzy před odletem, ale překvapivě teplé počasí tomu nahrávalo, a tak jsme si v letištní hale koupili pivo (stálo v přepočtu asi 40 korun, což je na Gruzii sice hodně, oproti cenám na letišti u nás nebo kdekoli jinde ale zhola nic) a posadili se venku u umělého jezírka.

Do Gruzie se každopádně zase moc rádi vrátíme, procestovali jsme jen maličká zlomek míst, která tam stojí za vidění. Dokud tam zůstane zachovalá příroda, nesmírně příjemní lidé, hezké suvenýry, naprosto vynikající jídlo a pro Čechy velmi levné poměry, je Gruzie úplně ideální destinace na kratší i delší dovolenou.

Předchozí příspěvky z cesty do Gruzie zde:
první část
druhá část
třetí část