Lvov je historické město se spoustou památek, prošpikované katolickými, evangelickými, pravoslavnými a třeba i jedním arménským kostelem. Díky své poloze na pomyslné hranici střední a východní Evropy zažil v průběhu dějin (občas k lepšímu, občas k horšímu) nadvládu polskou, rakouskou, německou, ruskou i ukrajinskou, což vyústilo v unikátní kulturní mix, který je možné jinde v Evropě najít asi jen těžko. Historický střed města má tak celkově podobný charakter jako u nás nebo třeba v Polsku, hlavně kousek dál od centra ale narazíte i na ulice s neudržovanými domy z počátku 20. století s oprýskanými a zašlými omítkami a leta nemytými okny, a ještě o kousek dál pak samozřejmě taky na paneláková sídliště, kterým by nějaká ta rekonstrukce rozhodně neuškodila. My se tohle zajímavé město vydali pořádně poznávat hned druhý den ráno.

Den jsme chtěli začít snídaní ve Lviv Croissants, které jsme si oblíbili už v Kyjevě, ale protože nejbližší pobočka téhle kavárny/rychlého občerstvení měla plno, s potěšením jsme vzali zavděk nedalekou restaurací Puzata Hata, což je naprosto skvělá síť restaurací ve Lvově, Kyjevě i dalších ukrajinských městech, kde seženete všechno od snídaně až po druhou večeři, a to včetně sladkých teček. Dva se tam dosyta nají v průměru za takových sto osmdesát korun, což zahrnuje několik chodů i s kafíčkem a zákuskem. Je to sice formou jídelnového bufetu, ale mají tu opravdu obrovský výběr, od salátů přes masitá i bezmasá jídla, sladké lívance, palačinky i pirohy, džusy a podobně. Většinou v oddělené části restaurace je pak kavárenský pult, kde najdete spoustu různých zákusků a kávu (na kterou si ale zrovna ve Lvově zajděte spíš do některé z klasických kaváren), pro zájemce pak i pivo, víno nebo kvas (zrovna v případě kvasu jsem ale oním zájemcem byla jen jednou, a předpokládám, že asi i naposledy). Do Puzate Haty jsme pak i ve zbývajících dnech chodili na ranní „brunche“, tedy obrovské snídaně, které nám často stačily skoro až do večeře.

Po první snídani jsme zamířili k místnímu parku, kterým se táhly víkendové trhy (možná nebyly jen víkendové, ale my je tam o víkendu viděli). Neotálela jsem a hned jsem nám jako správná hospodyňka vybrala nádherný keramický hrnec a k němu dvě velké misky. Přestože jsem si uvědomovala nástrahy převozu letadlem, tohle jsme prostě museli mít (navíc nám to paní zabalila tak šikovně, že nádobí neutrpělo ani škrábnutí). Na trzích toho bylo k vidění ještě spousta zajímavého, například různé výrobky z medu nebo oblečení na blížící se zimu, a to vše samozřejmě za velmi ukrajinské ceny. Prošli jsme si tak celý trh a pak už to byl jen kousek přes park plný podzimních barev, spadaného listí a veverek k barokní katolické katedrále sv. Jiří, která se tyčí na jednom z kopců obklopujících centrum Lvova. Odtud jsme zamířili přímo do centra a nemohli jsme nevyužít místní nabídky kávy – stánky s kávou a malé kavárny doslova lemují všechny ulice a velké – a dobré – latte tu průměrně vyjde na nějakých 24 korun.

Kromě kávy je Lvov proslavený taky svou čokoládou. Čokoládoven je ve městě několik, nejznámější s několika prodejnami kolem centra jsou Lviv Handmade Chocolate. Ty jsme po cestě navštívili, ale stejný nápad měla i spousta dalších lidí, cizinců i místních, takže v obchodech nebylo moc k hnutí a nic jsme – už kvůli tomu stísněnějšímu pocitu – nepořídili. Radši jsme pak zvolili jednu z podnikových prodejen čokoládovny ROSHEN, která mimochodem patří současnému ukrajinskému prezidentu Porošenkovi.

Batoh a kabelka nám čokoládou a keramikou pořádně ztěžkly, a tak jsme prošli ještě zbytek kostelů v centru, včetně toho arménského, a protože jsme se shodli, že nás už pěkně bolí nohy, popřemýšleli jsme, kam se vydat na večeři. Nakonec jsme skončili na menším jídle opět v Puzate Hatě, načež jsme se stavili pro malou lahev ukrajinské vodky „Perepelky“ filtrované přes křepelčí vajíčka, pivo a nějakou „zakusku” – salo (velmi tučnou slaninu), pečivo a klobásu. Když pít jako místní, tak se vším všudy! A musím přiznat, že vědí, proč to dělají – ráno ani jeden z nás následky předešlého večera nijak nepociťoval.

Na trzích se dají běžně nalézt i takovéhle věci. Protiputinovské tendence jsou na Ukrajině silně znát.

Další den jsem strávila částečně nakupováním. I ve Lvově se nakupuje dobře! Evropské značky oblečení jako Zara, H&M apod. sice stojí víc, ale v obchodním centru se mi podařilo nalézt menší obchůdek s nádherným oblečením za zlomeček ceny, tak jsem neodolala a pár „měkkých” suvenýrů si pořídila. Po nákupu pár plechovek kaviáru jsem vyzvedla pracujícího Vojtu zpátky v našem pronajatém bytě a šli jsme do města. Ovšem díky tomu, že já toho už během nakupování stihla nachodit víc než dost, mě začaly docela brzy bolet nohy. Stejně jsem ale vylezla na věž radnice uprostřed hlavního náměstí (Rynok), odkud se otevírá opravdu nádherný výhled na celé město. Víc než příznivé počasí (na sluníčku snad i 20 stupňů) hezkému výhledu jen přálo. Následně jsme se projeli tramvají k místnímu Lyčakovskému hřbitovu, paradoxně jedné z nejznámějších památek města, kde se nachází část věnovaná polským i ukrajinským vojákům padlým v první světové válce, nebo část, kde jsou pohřbeni padlí v současné válce na východě země. V odpoledním podzimním slunci a s padajícím listím měl hřbitov zvláštní atmosféru.

Tak tak jsme se unavení doploužili na malou večeři v Kryivce, což je ovšem spíš než restaurace turistická atrakce. Kryivku najdete přímo na hlavním náměstí (nebo nenajdete, není totiž nijak označena), a dovnitř vás pustí jen po vyřčení hesla „slava Ukrajině“. Hned za dveřmi se navíc musíte hlídači zaručit, že nejste Rusové, načež (když nejste), vám nabídne panáka a pustí vás po úzkých schodech dolů do restaurace, která je stylizovaná do podoby podzemního bunkru obloženého dřevem, a navíc poměrně velká a různě členitá, takže byste se tam mohli v klidu i ztratit. Jídlo jsme si dali jen menší – také tematicky pojaté – boršč v kovových miskách a kaši se škvarky a sýrem servírovanou v ešusu, a už jsme se chtěli zvedat, když najednou se u našeho stolu zjevili dva Ukrajinci, z nichž jeden hrál na harmoniku a druhý zpíval (pravděpodobně) povstalecké písně, do kterých jsme se přeci jen ještě na chvilku zaposlouchali (celá Kryivka je totiž odkazem na Ukrajinskou povstaleckou armádu, která za druhé světové války bojovala proti Polákům, Sovětům a ve výsledku i proti Němcům a dodnes zůstává hodně kontroverzním bodem v ukrajinsko-ruských vztazích). Všechno je tu ale jinak opravdu zaměřené na turisty, na různých místech jsou položené zbraně nebo uniformy, ve kterých se lidé mohou fotit, a někde v bludišti chodbiček a sálů má být dokonce i podobizna Putina jako terč, na který si lidé mohou vystřelit. I východ z restaurace je jinde, než vchod – stejně tak jako u některých kulturních památek, přes obchůdek se suvenýry. Jako místní atrakci asi stojí za to Kryivku navštívit, ale co se jídla samotného týče, s klidem bych doporučila zajít si jinam.

Vlevo jídlo v Kryivce, napravo z restaurace v centru, kterou rozhodně doporučuju – Trapezna Idey
Z místního pivovaru Pravda, který má podnikovou restauraci o několika patrech přímo na hlavním náměstí – Rynku

Další den ráno – po našem brunchi – jsme ale už vyrazili trolejbusem směr letiště, nutno říct, že už výrazně méně nacpaným, než když jsme nasedli první den po příletu. No a na letišti jsme opět potkali své „staré známé“ (nebo alespoň jsme si je tak nazvali). Taky se vám někdy stane, že cestou někam potkáte například podobnou dvojici, jako jste vy sami, nebo prostě jen skupinu či jednoho člověka, které pak průběžně potkáváte na stejných místech celou dovolenou, až vám nakonec při návratu připadá, že už se vlastně tak nějak znáte, i když jste spolu nikdy nepromluvili? Tak právě to se nám stalo ve Lvově. Dvojici Čechů zhruba ve stejném věku, jako jsme my sami, jsme potkali už cestou bratislavskou MHD na letiště. Na letišti před checkinem se posadili kousek od nás, a tak nějak už jsme oba odhadli, že míří stejným směrem. A taky že jo. Cestou jsme byli vždycky náhodou někde poblíž. Ve Lvově jsme se ještě ten den, co jsme přiletěli, úplnou náhodou potkali pozdě večer v obchodu se suvenýry. Další den jsme je míjeli cestou z jedné památky, když oni šli teprve k ní, o pár hodin později si přišli sednout do stejné hospody, kde jsme zrovna byli my. Skoro už jsme se chtěli vsadit, kde je potkáme znovu. No a třetí den ráno jsme do nich skoro vrazili cestou na snídani. Zpáteční let s námi, nepříliš překvapivě, absolvovali taky. A až po cestě stejným autobusem MHD v Bratislavě jsme se oddělili.

Každopádně návštěva Lvova stojí za to, i když tam „svou“ podobnou dvojici nepotkáte. Ať už kvůli místním památkám, atmosféře, kdy město žije a je plné lidí pozdě do noci, nebo řadě restaurací, minipivovarů, kaváren nebo čokoládoven, které tu můžete navštívit. Z Bratislavy jste tu letadlem za necelou hodinu a levných letenek je možné přes rok najít víc než dost.