Čím bych celé přípravy uvedla? Od začátku jsem měla jasno v jedné věci: že si s Vojtou do příprav nikým nenecháme mluvit (jedině on si do nich nechá mluvit mnou) a že všechno od zasnoubení až do odchodu posledního hosta ze svatby bude v naší režii (tedy to zasnoubení bylo ještě v režii mého budoucího snoubence a manžela). Nechtěla jsem žádnou koordinátorku ani agentku, a to ani z řad příbuzných nebo kamarádek. Tohle jsem si prostě chtěla užít naplno a rozhodla se věnovat tomu veškerou svou energii i čas. A vzhledem k tomu, jaké nadšení pro věc jsem ukázala prakticky od první minuty po zasnoubení, od Vojty jsem měla plnou podporu.

Řešila jsem velké věci i drobnosti, a upřímně, ani jsem si na začátku nedokázala představit, kolik překážek bude potřeba překonat. Moje teta se divila, že při všech těch přípravách ještě chodím do práce, zatímco já jsem si pro to, abych mohla s klidným srdcem pořizovat i některé „zbytnější“ nebo lepší věci, vzala od února do dubna ještě další práci a třikrát či čtyřikrát týdně trávila večery obsluhou v maličké, nově otevřené vinárně na Letné. Díky tomu, že se jednalo teprve o začínající podnik, byly první měsíce ve vinárně pro obsluhu poměrně snadné, ale i tak jsem někdy, jak se říká, padala na hubu. Později už jsem ale na dvě práce přestávala stačit, a všechno se poskládalo tak, že jsem s vydělanými penězi za tři měsíce jako příjemným „bonusem“ ke svatbě poklidně skončila na konci dubna a už se soustředila jen na poslední měsíce příprav.

Byla to zajímavá zkušenost i do života. Vyzkoušela jsem si, jaké je to mít dvě zaměstnání a vůbec poprvé jsem si také vyzkoušela, jaká je práce číšnice. Patřím totiž k těm, kteří nikdy brigádu podobného typu neměli. A musím říct, že mám od té doby k číšníkům, kteří zvládají svou práci obzvlášť ve velkých provozech, opravdu respekt.

Jak už jsem ale psala, já se rozhodla přípravám věnovat skutečně všechno. Spousta nevěst si to dovolit nemůže, je například vytížena studiem, prací, nebo dokonce dětmi, anebo prostě jen nesdílí podobný zápal. Pro takové je pak koordinátorka, ať už kamarádka, nebo profesionálka, rozhodně na místě, samozřejmě tedy s přihlédnutím k velikosti svatby. Určitě to má, jak jsem poznala, smysl i pro ten samotný klid nevěsty, která náročné zařizování, hlídání termínů, komunikaci s dodavateli a v neposlední řadě koordinací celého svatebního dne zkrátka přesune na někoho jiného.

Přiznám se, že mně chyběl nějaký koncept plánování. Neměla jsem žádný to do list, neměla jsem žádný zápisník, deníček… Přestože třeba v práci si všechno píšu, tady jsem všechno nosila v hlavě. Neměla jsem pocit, že by mě to jakkoli zatěžovalo, a fungovalo to snad ještě lépe, než kdybych měla sepsaný přesný seznam, a ten si postupně odškrtávala. A možná právě proto, že jsem na tu jedinou věc soustředila všechny své mozkové závity, to prostě ani nebylo potřeba.

Ale i já jsem poznala, že je občas potřeba říct si o pomoc. Všechno jsme s Vojtou chystali opravdu sami a postupem času všichni tak nějak pochopili, že se nám do ničeho sami od sebe nemají plést. Jenže s tím, jak se blížil termín svatby, jak jsme na poslední chvíli museli shánět nový catering a jak jsem byla postupně zahlcená více a více věcmi, jsem si řekla „a dost“ a začala se některých úkolů zbavovat. Nebo jsem si situaci prostě jen ulehčila tím, že jsem některé věci přestala řešit (což asi každý, kdo mě zná, potvrdí, že je pro mě dost netypické), a řekla jsem si, že je to stejně na jiných. Skvělá zpráva – a uklidnění ro všechny, kteří podobnou svatbu plánují – je, že všichni opravdu rádi pomůžou. Jde jen o to se překonat a říct si.

Typicky jsem dlouho v hlavě nosila to, že je potřeba vyřešit, kdo bude po obřadu rozdávat svatební koláčky, kdo a kde bude dávat vývazky s myrtou (před kostelem a zároveň doma na snídani), nebo kdo bude stužkovat auta. Samozřejmě, že bych nejradši všechno zařídila sama, ale pochopila jsem, že to prostě není v silách jedné osoby.

Do té doby jsem pomoc odmítala, ale když vás tlačí čas a nervozita stoupá (a u mě stoupala rychleji, než teploměr s penězi na staré reklamě na losování Sportky), pochopíte, že to prostě nejde jinak. Proto když jsem se sešla s kamarádkou, která se ptala, jestli s něčím nechci pomoct, řekla jsem jí právě o těch vývazcích v den obřadu. I když jsem napoprvé uslyšela, což mě malinko vyrazilo dech, že něco takového ona oslovená osoba vlastně nemyslela a že by raději dělala raději něco jiného, ukázalo se, že je to ona výjimka potvrzující pravidlo. Zeptala jsem se dalších kamarádek, které to okamžitě potvrdily, stejně jako jsem pověřila Vojtu, aby o rozdávání koláčků požádal své kolegyně, které jsme na svatbu pozvali. A všechny nutné činnosti se tak nakonec poskládaly.