Tohle byl skutečný oříšek. Mohla jsem sice mít všechny věci na svatbu kdesi vzadu v hlavě vymyšlené (a taky že jsem měla), ale najednou jsme byli zasnoubení a já vlastně vůbec, ale vůbec netušila, kde bychom mohli mít svatební obřad, natož svatební hostinu pro našich X hostů (přesný počet jsme sice hned nevěděli, ale že to bude ke dvěma stům, nám bylo jasné – a Vojta se s tím taky přes rok smiřoval, protože tohle číslo úplně neodpovídalo jeho původní představě svatby s námi dvěma, svědky a maximálně tak čtyřmi lidmi navíc).

Troufám si tvrdit, že pomalu vymírají svatby ve sterilních obřadních síních na radnicích a obecních úřadech, stále populárnější jsou hrady a zámky, ale největším trendem současnosti je svatba někde venku – v lese, na louce, u rybníka, na dvoře statku. Jenže žádné takové místo v našem případě nebylo předmětem diskuze. Dostatečně slavnostním a důstojným prostorem pro mě – ač se rozhodně nemůžu nazvat praktikující katoličkou – byl jedině kostel.

Jenže jaký? Kde? V rodišti nevěsty? Vždyť já jsem zrovna ke svatoňovickému kostelu nikdy žádný velký vztah neměla. Nelíbil se mi zvenčí ani zevnitř a k tomu má příšerné varhany, na kterých mi obzvláště záleželo. A stejně na tom byla při stručném zapátrání v paměti většina kostelů v okolí. Svatba v Praze byla vzhledem k předpokládanému nepoměru hostů z mojí (té početnější) a ženichovy (té méně početné) strany předem vyloučená a další regiony už vůbec nedávaly smysl.

Den po zasnoubení – v neděli – jsme dorazili domů až večer, tudíž nezbylo moc času nad tímhle nenadálým problémem přemýšlet. Ale v pondělí ráno v práci, poté, co jsem se s radostnou novinou mohla pochlubit, jsem právě nad místem začala usilovně přemýšlet. Na nic jiného, jak je mým dobrým zvykem, jsem se nedokázala soustředit. Zkontaktovala jsem kamaráda Vojtu, jestli by mi na svatbě nechtěl dělat řidiče, a protože se měl taky brzo ženit, navíc v podobném počtu svatebčanů, mohli jsme si aspoň navzájem postěžovat, jak těžké je vhodné místo najít. Ale výsledek zatím žádný. Takže jsem sice měla svého svatebního řidiče, ale nebylo místo ani datum. Zatím kvalitní výsledek.

Jenže ještě to dopoledne mi napsal Vojta, kterému to v práci asi taky nedalo, co bych říkala na klášter v Broumově? Je to relativně poblíž rodné vísky nevěsty, byli jsme tam spolu půl roku zpátky a moc se nám tam líbilo. Přišlo mi to jako úžasný nápad, i když tedy nepřišel ode mě, ale právě od nastávajícího, a já byla vlastně i trochu překvapená, že jsem si na tohle úžasné místo nevzpomněla sama. Nutno taky dodat, že to byla snad úplně nejvzdálenější lokalita, která šla vymyslet pro dojíždění pražské části rodiny, ale i tak jsem byla úplně jednoznačně pro.

Začala jsem ale panikařit ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že tak krásné místo může mít pro svatby na příští rok prostě plno. Celá poblázněná jsem tak otevřela svůj Google kalendář a hned potom vytočila číslo broumovské farnosti. Farář p. Landži, kterého jsem vlastně ani nikdy potom neslyšela jinak než po telefonu, byl hrozně milý, i když jsem to na něj všechno tak překotně vyhrkla. Říkal, že už na léto 2018 nějaké svatby nahlášené mají, a jaký že bychom chtěli termín? Tak jsem koukla do kalendáře, samozřejmě jsem chtěla co nejdřív, o prázdninách, ale ne ten víkend, před kterým jsou v červenci státní svátky, protože budou všichni v háji a nikdo by nám na svatbu nepřišel. Proto jsem se tak trochu impulzivně zeptala na sobotu 14. července. A ta byla volná! Potěšila mě taky informace, že v klášterním kostele může být vždycky nanejvýš jedna svatba denně, a to kvůli prohlídkám, ve dvanáct hodin. Takže čas jsme měli taky určený. Tuhle skvělou zprávu jsem hned zase přepinkla Vojtovi, i když než jsme to měli definitivně potvrzené mailem, úplně klidná jsem nebyla. Naštěstí všechno přišlo ještě ten den večer.

Barokní kostel sv. Vojtěcha, klášter Broumov

Jenže místo pro obřad není všechno a jak jsme měli hned zjistit, je to vlastně skoro to nejmenší. Při našem plánovaném počtu hostů vyvstala najednou otázka, kam s nimi? A to jsme se vůbec nebavili o ubytování, ale jen o svatební hostině a následné party. Jakákoli restaurace je při svatbě naší velikosti nepoužitelná, nehledě na to, že bych je asi ani nechtěla. Stejnou averzi mám ale k oslavám v kulturácích, které často vypadají úplně stejně, jako během první svatební hostiny, která tam proběhla v dobách hlubokého socialismu. Chtěla jsem něco moderního a zároveň tradičního, nicméně tušila jsem, že si asi nebudeme moct úplně vybírat. Jak jsem ale projížděla webové stránky broumovského kláštera, najednou koukám, že v tamní zahradě mají tzv. Dřevník, víceúčelový sál, se – snad dostatečně velikou – kapacitou! Už podle vnějšího vzhledu (koukali jsme na něj už během naší návštěvy) naprosto splňoval všechny moje představy o ideálním prostředí pro svatební hostinu. Jenže nikdy jsem neviděla vnitřek a na stránkách byly jen fotky s rozložením pro divadlo, k čemuž je sál primárně určený. Neviděla jsem ani zázemí a celkově jsem si nedovedla představit, jak by šlo udělat rozložení stolů pro svatbu.

Vzdát jsme to ale nechtěla. Zavolala jsem proto do kláštera a byla po chvíli přepojena na pana Freiwalda, který časem podle mě začal hluboce litoval, že mi tehdy ten hovor vzal (organizačních telefonátů a mailů jsme si od té doby vyměnili snad stovky). Tím, že je Broumov od Prahy dost daleko, neměli jsme tolik příležitostí řešit věci osobně, takže když jsem se třeba při plánování rozestavění stolů ptala na jejich přesné rozměry, velikost židlí i plochu celého Dřevníku (který má ještě k tomu nepravidelný tvar), poslal mi rovnou celý technický výkres a já si mohla po večerech luštit, co která čára znamená. Nicméně – jak už asi vypovídá to, co píšu, Dřevník byl na ten víkend skutečně volný. I když nám bylo tak nějak řečeno, že tam svatby nedělají a ani moc dělat nechtějí, asi jsem zněla dost naléhavě, takže nám to ještě prošlo. Kdyby věděli, jak dá naše svatba zabrat, možná by se tehdy rozhodli jinak…

Jak Vojta trefně říká, naivně si myslel, že po zasnoubení se o svatbě tak do ledna nebude moc mluvit. A nakonec trvalo jen nějakých 36 hodin, než bylo stanovené datum, místo obřadu i hostiny, a než byl sestaven první seznam svatebních hostů. Ale aspoň mi v tu chvíli spadl malý kamínek ze srdce. Upřímně jsem si představovala, že celé tohle vymyslet a zařídit bude mnohem větší práce.