Co je svatební, to je dražší. A asi jediná věc, u které to prostě neobejdete, jsou snubní prsteny. 

Jo, je to pravda a potvrdí to každý, kdo někdy plánoval svatbu. Cokoli, co nese označení „snubní“ nebo „svatební“, je automaticky dražší než obdobný nebo ten samý výrobek určený pro jiné příležitosti. Slavnostní kytice? Sedm set. Svatební kytice? Tak to budou dva tisíce. 

Nabízí se dvě možnosti: buď se s tím smířit, nebo to obejít. A jakkoli jsme u naší svatby ve většině případů volili druhou variantu – aniž by se to kdy nějak projevilo na kvalitě věcí, se kterými jsme pracovali – tak v případě prstenů jsme byli jednoznačně pro první možnost. Smířit se. Už pro to prožívání, že opravdu sháníme něco na svatbu. Na druhou stranu, na různých svatebních portálech jsem si přečetla i příběhy, kdy si nevěsta šla sama vybrat obyčejný „nesvatební“ prsten do klenotnictví, další den tam šel pro další obyčejný „nesvatební“ prstem její snoubenec a až pak společně zadali vyrytí textu jinému klenotníkovi. 

My si ale právě tohle chtěli opravdu užít. Rozhodli jsme se vybrat snubní prsteny ve Zlatnictví Rýdl, které má pobočky v Praze a v Brně, na zásnubní a snubní prsteny se specializuje a má k tomu přehledné webové stránky, na kterých si všechno pohodlně prohlédnete a nemusíte se pak impulzivně rozhodovat až na místě (i když i to překvapení, že třeba narazíte na něco, co jste online neobjevili, k tomu patří). Navíc tam Vojta pořídil už můj zásnubní prsten, který nám, kromě toho, že je nádherný, zařídil i desetiprocentní slevu na prsteny snubní. A vzhledem k tomu, že se jedná o investici v řádu desetitisíců, je pak i taková sleva znát. U Rýdla nad to všechno ještě poskytují bezplatnou doživotní údržbu prstenů, vždycky jednou za dva roky. Což ocení hlavně manžel, který ten svůj nosí na pravé ruce a jelikož je pravák, pravidelně ho odírá o cokoli, co vezme do dlaně.  

Svoje prsteny jsme si tedy vyhlédli na internetu, a nakonec jsme právě u těch předvybraných i zůstali (což podle Vojtova vyprávění nebyl případ zásnubního prstenu, který mi předem na internetu vybral úplně jiný, než jaký mu padl do oka v obchodě). Do zlatnictví jsme šli o Velikonocích, mezi vystavenými prsteny jsme si našli ty svoje, a ještě jednou se naživo přesvědčili, že to jsou ty pravé. Upřímně, ještě chvíli jsem váhala, tomu se mezi tolika nádhernými šperky prostě nevyhnete. Zaujal mě ještě jeden prsten, hodně podobný tomu, který jsem předem vybrala, ale s většími brilianty, nakonec jsem ale přeci jen zůstala u toho původního. Vyřízení objednávky proběhlo opravdu hladce a za zhruba tři týdny jsme měli prsteny připravené k vyzvednutí.

Oba dva jsou z bílého zlata. Vojta chtěl co nejjednodušší, pravidelný lesklý kroužek s oblými hranami, a já o něco silnější kroužek s dvaceti malými brilianty vysázenými ve dvou řadách po polovině obvodu. Byla jsem rozhodnutá, že nebudu nosit zásnubní a snubní prsten společně na jedné ruce, ale že nechám oba vyniknout zvlášť, na každé jeden. Navíc zásnubní prsten mi na pravém prsteníčku sedí lépe, a ten snubní na levou ruku jsem si proto vzala o číslo menší. Vybrali jsme styl rytí a pak už Vojta jen dojel prsteny vyzvednout. Dostali jsme je krásně zabalené, ale ještě několikrát před svatbou nám to nedalo a vyzkoušeli jsme si, jak nám to nasazování půjde (samozřejmě každý sám sobě, abychom něco nezakřikli). 

Co se přípravy na svatbu samotnou týče, žádný speciální polštářek pod prstýnky na svatební obřad jsme neměli. Zaprvé se mi žádné, na které jsem narazila, moc nelíbily, byly příliš kýčovité, ve výsledku vlastně úplně zbytečné, a samozřejmě – protože jsou svatební – tak i pěkně drahé. Zadruhé jsem nevěděla, jak bychom takový polštářek předávali panu faráři, a ani jsem nevěděla, jestli když se prstýnky žehnají, tak se něčím nekropí. Nechali jsme to proto na faráři, který měl nakonec stříbrný tácek s jednoduchou bílou dečkou, a naprosto to vyhovovalo. 

Věřím ale, že nevěsty s přírodnější tematikou svatby si mohou s podložkami pod prstýnky celkem vyhrát. Ať už různým vyšíváním, květinami nebo třeba dřevěnými špalíčky. A vypadá to vždycky hezky. 

Mimochodem, víte, kolik příběhů jsem slyšela o tom, že ženich ztratil prsten ještě během svatebního dne? Dodneška máme u rodičů v mém pokoji, kde spal před svatbou Vojta, schovaný papírek s velkým nápisem „PRSTÝNKY“ a tlustou šipkou, který si v předvečer našeho velkého dne položil na zem před dveře, aby nezapomněl…