Svatební oznámení je nutné dobře promyslet, pěkně navrhnout, kvalitně vytisknout a taky doručit těm, kterým doručeno být má. A jak je (alespoň tedy u mé části rodiny) zvykem, svatební oznámení se rozváží osobně a spolu s ním vždycky i svatební koláčky. Trvala jsem tak na tom, že to uděláme stejně, což sice u Vojtovy části rodiny – té výrazně menší – vyvolalo jistý údiv, vlak ale přes tuhle část svatebních příprav rozhodně nejel.

Bylo pochopitelně docela náročné vymyslet všechno po logistické stránce, protože jsme museli oznámení rozvézt po spoustě příbuzných a známých ve východních Čechách, všem sousedům ve Svatoňovicích, a pak i těm v Praze a okolí a nadto ještě všem mimo tyhle lokality (což jsme už ale většinou poslali poštou, pochopitelně bez koláčků). Udělat jsme to tak museli minimálně nadvakrát, a k tomu to ještě dobře načasovat a naplánovat, abychom nejezdili cik cak po celém okresu Trutnova a Náchod a abychom všechny taky zastihli doma. Začátkem května se navíc ženil můj bratranec, a tak jsem oznamováním naší svatby nechtěla předem zastínit tu jeho. Proto jsme pro první rozvoz koláčků využili následující víkend, kdy byl státní svátek.

Jak jsme dali dohromady seznam, komu všemu oznámení zašleme? Hned na začátku plánování svatby jsme si v Google dokumentech vytvořili editovatelnou excelovou tabulku s několika záložkami: svatební hosté (rozdělení na dospělé a děti), ti, kteří nejsou na svatbu pozvaní, ale kterým se oznámení také zašle, a pak i lidi, o kterých jsme zatím nevěděli, zda budou mít čas nebo zda se nám na seznam – už tak poměrně dost dlouhý – vejdou. Na další listy jsme zase psali jednotlivé položky občerstvení, které jsme si zařizovali sami, tedy třeba nápoje, a to včetně výdajů. Do dalšího pak všechno ostatní, co jsme v souvislosti se svatbou pořídili. Zapisovali jsme si všechno skutečně důsledně. Na součty sice nebyl zrovna nejpříjemnější pohled, ale na druhou stranu teď tenhle seznam slouží jako inspirace dalším příbuzným, kteří svatbu v podobném duchu (a že u nás v rodině budou všechny v podobném duchu) sami plánují.

Vzhledem k počtu oznámení, které jsme plánovali pro první fázi rozvozu ve východních Čechách, jsme zadali v cukrárně v Červeném Kostelci upéct 1 000 koláčků s makovou, tvarohovou a povidlovou náplní, a to včetně několika rohových pro svobodné dámy v jednotlivých rodinách (což je zase další zvyk, který jsem Vojtovi musela vysvětlovat). Od středy byly v chladu a čekaly na nás, než v pátek přijedeme do Svatoňovic a začneme s jejich rozdělováním do průhledných pytlíčků. To byla asi nejnáročnější část celého procesu, protože bylo potřeba se vždycky zamyslet, do které rodiny balíček půjde, kolik má členů, kolik svobodných atd. Pak bylo taky třeba rovnoměrně rozdělit jednotlivé náplně, aby někdo, kdo třeba nemá rád mák, nedostal jenom makové, a nakonec – to bych nebyla já, abych si nevymyslela něco navíc – ještě všechno speciálně zavázat. Napřed bílou centimetrovou saténovou mašlí a přes to krémovou šestimilimetrovou mašlí, na kterou se zároveň navlékla cedulka s naším svatebním razítkem, pod kterou bylo tužkou napsané jméno, komu balíček půjde.

S balením té necelé tisícovky koláčků (něco „zmizelo“ v procesu) jsme skončili asi o půl druhé ráno a o půl deváté už jsme museli začít rozvážet. Část zajistili naši, my zadali do navigace naši nejefektivnější cestu z Podkrkonoší až k Orlickým horám, a naštěstí se nám povedlo všechny zastihnout, jen pár sousedům ve Svatoňovicích jsme museli nechat oznámení s koláčky u dveří. Skončili jsme ve čtyři odpoledne a úplně vyčerpaní a po dni, kdy jsme celou dobu koukali na koláče, ale sami nic nesnědli, jsme šli konečně grilovat.

V Praze už toho sice nebylo tolik, ale přesto jsem trvala na tom, že necháme pár koláčků upéct i tam. V Holešovicích jsem cukrárnu sehnala v pohodě, jen mě překvapilo, že cena jednoho koláčku tu byla osm korun, zatímco v Červeném Kostelci jeden stojí koruny tři. A přitom ty pražské nebyly o nic větší nebo lepší… Samotný postup byl pak už stejný. Začali jsme rozvážet ve všední den po práci a zvládli jsme to poměrně rychle. Zbytek oznámení už bez koláčků jsme pak doručili osobně, hlavně kamarádům, u kterých jsme nevěděli, kdy je zase uvidíme.

Přes tu všechnu námahu považuji tradici svatebních koláčků rozvážených společně s oznámením za naprosto správnou i slušnou. I když je to pro někoho možná před svatbou „zbytečná zátěž“ navíc, každému bych to doporučila. Přeci jen dojem z „kusu papíru“ v obálce ve schránce nikdy nebude takový, jako když přijedete s něčím dobrým. S takovým „preview“ své vlastní svatby. A navíc je to skvělá příležitost svatební hosty aspoň kratince pozdravit a pozvat osobně.