Každé vyprávění o svatbě by mělo začít tím, co všechny přípravy odstartuje. A naším zasnoubením mě Vojta naprosto šokoval přesně 28. října 2017. My se sice poznali taky v říjnu – ještě o mnoho let dříve v roce 2009 – nicméně od té doby jsme o sobě sice věděli, ale byli jsme si tak nějak jedno. Nakonec jsme si k sobě našli cestu až v roce 2016 a pak už to šlo ráz na ráz – začali jsme spolu nejen chodit, ale taky bydlet, to když už nás nebavilo se vídat jenom o víkendu a pendlovat za sebou přes 160 kilometrů. Po půl roce doma na venkově jsem se tak přestěhovala zpátky do Prahy a dobrodružství – o kterém jsem v té době ještě nevěděla, že skončí svatbou – mohlo začít.

Prakticky od začátku našeho vztahu jsme začali vzájemně podporovat svou zálibu v cestování, a to natolik, že naším čtvrtým rande byl čtyřdenní výlet na norské fjordy. Spontánní nakupování levných letenek a následné plánování výletů se ukázalo jako něco, co jsme oba u svého ideálního protějšku hledali, a kromě jiného tedy právě u sebe našli. Jen do svatby jsme stihli navštívit jedenáct zemí, z toho některé víckrát, a křížem krážem jsme taky procestovali naši republiku.

No a právě jedna z tuzemských cest vedla na Moravu, do Klentnice, kde nás poslední říjnový víkend roku 2017 čekal krásný víkendový pobyt v Café Fara. Ještě před odjezdem mi kolegyně v práci nadšeně říkala, jaká by byla sranda, kdyby mě právě tam Vojta požádal o ruku, a já si klepala na čelo, že sice kéž by, ale že to fakt nehrozí. Takže jsem si sbalila tepláky a větrovku a bez nejmenšího tušení nasedla do auta směr jihovýchod.

Ten víkend nebylo úplně nejhezčí počasí, neboť se republikou proháněl hurikán Herwart (po kterém následně Vojtu napadlo pojmenovat na památku naše hypotetické dítě, což jsem vetovala). Na Moravě se vše naštěstí projevilo jen poměrně silným větrem, a hurikán nám tak nezabránil v naplánovaném výletování (zato jsme oba vzdali pokusy dostat se v deseti stupních do venkovní vířivky).

Krabičku se snubním prstenem měl Vojta skoro celý den schovanou v kapse poměrně upnutí softshellové bundy, takže mu její obrys viditelně čouhal ven a on se ke mně musel natáčet jenom jednou stranou, ale já si jeho podivně jednostranného počínání jako naprostý ignorant stejně vůbec nevšimla. Před odpolední cestou do Mikulova jsem si navíc oblékla komplet černé šaty (což Vojta pobaveně komentoval a já nechápala), ale koho to taky mohlo napadnout. Kdyby mi to řekl předem, vzala bych si samozřejmě jiné.

Vylezli jsme na Svatý kopeček nad Mikulovem, což je mimochodem místo s úchvatným výhledem, pokud ovšem všude kolem vás nefouká vítr, který vás hrozí odnést až někam k Vídni. Tamní kapličku jsme obešli kolem dokola, dvakrát, a když už jsme se měli konečně vracet, najednou mě Vojta vzal znovu směrem, kudy už jsme předtím šli. Říkala jsem si, že tam třeba má nějakou skrytou vyhlídku, a on přitom celou dobu hledal místo, kde bychom mohli být úplně sami. Vyhlídka tam nakonec skutečně byla, a když si Vojta sáhnul do kapsy, myslela jsem si úplně automaticky, že vytáhne mobil a uděláme si fotku. A najednou mi – jak mne zezadu objímal – strčil před obličej otevřenou krabičku s prstenem. Od té chvíle jsem všechno viděla rozmazaně. Jak tam klečí skoro v bahně, s krabičkou s krásným prstýnkem, a ptá se mě, jestli si ho chci vzít. Zpětně mi došlo (tedy Vojta mi to pak řekl), že jsem mu vlastně žádné „ano“ neřekla. V tom překvapení jsem toho ani nebyla schopná. Spíš si matně pamatuju, že jsem mu padla kolem krku a všude mi tekly slzy. Když mi pak Vojta prsten nasadil, akorát jsem si stěžovala, že na něj přes ty slzy ani nevidím. No prostě děsná romantika pro nás pro oba.

S takovou várkou emocí za sebou jsme chtěli sejít dolů do Mikulova na večeři, ale ještě nás zastavila skupina holek, které chtěly vyfotit s výhledem ze Svatého kopečku. Po jejich dotazu, jestli chceme vyfotit taky, jsem to nevydržela a prostě jim to musela říct. „My jsme se právě zasnoubili,“ usmívala jsem se jak měsíček na hnoji. Takže první gratulace přišly právě od skupiny několika úplně neznámých kamarádek. Pak jsme si zašli ve městě na večeři, dojeli do sklípku pro víno a chtěli slavit dál. Já toho měla plnou hlavu a postupně mi začínalo docházet, že se v tom roce 2018 opravdu budeme brát! Svou svatbu jsem sice plánovala už od třinácti, ale najednou to opravdu bylo přede mnou a bylo to reálné.

A už v tu chvíli jsem začala malinko panikařit. Vždyť ono vlastně není tolik času. Do léta je jen osm měsíců. A toho plánování! Jak to můžeme všechno stihnout? Vždyť ani nemáme místo. A já nemám šaty!

Už tehdy jsem si dokázala představit, že mě to na dalšího zhruba tak tři čtvrtě roku dokáže spolehlivě zaměstnat.

Večeře po zásnubách – Sojka a spol., Mikulov