Pro zasnoubení jsem si vybral datum 28. října. Částečně proto, že nám na tenhle termín vycházel výlet na Moravu, kterou měla moje nastávající tak ráda, a částečně proto, aby mi do budoucna vyvěšování státních vlajek a debaty kolegů o blížícím se volnu připomínaly naše výročí. Na výročí seznámení jsem totiž schopen poměrně snadno zapomenout, protože kdo si to má v tom množství narozenin, svátků a významných dnů pamatovat. Akorát teď hrozí, že své ženě přinesu květinu už na Václava, nicméně v případě, že se bude divit, to mohu skrýt za fakt, že jsem jí chtěl připomenout tohoto pro naši historii tolik významného světce.

Celého onoho 28. října, což byl mimochodem den, kdy většinu území naší republiky – jižní Moravu nevyjímaje – stihl hurikán Herwart, jsem tudíž nosil v levé kapse své softshellové bundy, která mi začínala být díky rostoucímu bříšku docela těsná, krabičku se zásnubním prstenem ze šperkařství Rýdl na Malé straně, kam jsem jezdíval po práci pod záminkou, že vyrážím shánět brzké vánoční dárky. Krabička tvořila na mém levém boku poměrně výrazný výstupek ve tvaru krychle a já se děsil okamžiku, kdy si toho všimne, a já budu muset potupně zalhat, že mám v kapse cigarety, a doufat, že nebude chtít nabídnout. Ke své budoucí snoubence jsem se tudíž minimálně během celého odpoledne točil jen pravým bokem a v případě nečekaného obchvatu předváděl taneční krok ne nepodobný mazurce, až si myslím, že by i podprůměrně všímavý člověk pojal podezření, že se mnou není něco v pořádku.

Mimochodem, jsem asi první muž, který při žádosti o ruku neslyšel ono ikonické vzlykavé ANO, které tak dobře známe z filmů vysílaných na TV Prima od 21:05 (tudíž nemám na mysli filmy hanbaté, ale romantické slaďáky podle Rosamundy Pilchnerové). Po samotném vyslovení žádosti mi vlastně nebylo řečeno vůbec nic, ačkoli jsem si své nejlepší kalhoty potřísnil na koleni blátem, po navlečení prstenu (když jsem vydedukoval, že mlčení znamená souhlas) pak alespoň to, že na něj má nastávající „sakra přes ty slzy vůbec nevidí“. Ani ty slzy nevím, jestli byly z dojetí, neboť na místě foukal silný vítr.

Co následovalo, ale předčilo všechna má očekávání. Naivně jsem si totiž představoval, že se sice zasnoubíme, ale (i vzhledem k tomu, že je konec října a blížící se zima určitě není svatební sezónou) o svatbě následující zhruba tři měsíce nebudeme vůbec mluvit. Z omylu jsem byl vyveden prakticky okamžitě, a to když má nastávající o tom, že se budeme brát, stačila cestou ze Svatého kopečku do Mikulova zpravit hned několik náhodných kolemjdoucích (třeba skupinu mladých žen, která nás nevědomky požádala o vyhotovení jejich společné fotografie), o několik desítek výškových metrů níže mě se zcela vážnou tváří zastavila a oznámila mi, že z právního hlediska je můj ústní příslib sňatku sice naturální obligací – a tudíž nezávazný – ovšem ona mě z něj už vycouvat nenechá, a po návratu z toalety na následné večeři mi předložila prakticky kompletní seznam svatebních hostů z její strany a navrhovaný seznam svatebních hostů ze strany mojí.

Zbytek večera jsem pak po návratu na náš (mimochodem opravdu krásný) penzion v Klentnici strávil čtením knih z tamní knihovny, jelikož moje budoucí žena obvolávala s čerstvou novinou všechny své příbuzné, a to je u lidí ze skutečně rozvětvené rodiny úkol na hodně dlouho. Následně mi ještě před prvním usnutím po zasnoubení bylo sděleno, že svatba bude 14. července následujícího roku a barva svatby bude bílá a zlatá. Spolu s tím také jméno studia, od kterého bude mít má nastávající šaty, a jméno a adresa krejčího z jihomoravských Pohořelic, od kterého budu mít tmavě modrý oblek s bílou košilí a vínovým motýlkem já.

Každá holčička, bylo mi řečeno, totiž o své svatbě intenzivně přemýšlí přibližně od svých dvanácti let. Takže v době, kdy já snil o tom, že budu profesionálním hokejistou, ač jsem brusle vytáhl dvakrát do roka na rybník, a kdy jsem přemýšlel, jestli koulí z bahna dokážu na chalupě rozbít okno, moje budoucí žena měla jasno, jak bude vypadat její svatba. Jen tehdy ještě nevěděla s kým.

A já pochopil, že zasnoubení bylo to poslední, co jsem na naší cestě ke svatbě udělal opravdu sám.