Jak už jsem tu zmínila, místo jsme měli vymyšlené od konce října 2018, prakticky hned poté, co jsme se zasnoubili (a to bylo osmadvacátého). Jenže od nás z Prahy je to do Broumova nějakých 180 kilometrů… A aby plánování konkrétních věcí na svatební den dostalo reálný rozměr, bylo třeba zjistit, jak tam všechno vůbec vypadá, co kde je a podobně, což tím pádem nebylo tak úplně snadné. I proto, že jsme mohli využívat prakticky jenom víkendy, kdy sice nepracujeme a máme čas, kdy ale většinou nepracuje ani nikdo jiný. A s tím, že skoro celý prosinec jsme byli pryč a Vánoce byly hektické samy o sobě, podařilo se nám dojednat schůzku na místě až v lednu. Sice zrovna dost mrzlo, ale správce nám přišel otevřít Dřevník v klášterní zahradě i přes to, že byla neděle ráno.

V Dřevníku to vypadalo jako po výbuchu, protože se tam v pátek předtím konal ples a úklid měl být pravděpodobně proveden až v následujícím týdnu. Vzpomínala jsem na tu spoušť o dost později, po naší svatbě (v sobotu), kdy jsme vše stihli komplet uklidit do nedělního poledne, a to bylo k uklízení daleko víc věcí… Stejně jsem si tam ale hned vyfotila každý kout. Poměrně zklamáním byla velikost kuchyňky, která – ač je zbytek Dřevníku úctyhodně velký – zabírala jen pár metrů čtverečních a vešel se do ní jen dřez, malá lednička, a ještě maximálně tak jeden a půl člověka. Takže zázemí pro vaření i potenciální ohřev jídla opravdu ne ideální, a když jsem si představila, jak se asi do té mrňavé ledničky vejdou ty stovky zákusků, dorty a slané pochutiny, úplně se mi stáhl žaludek. A samozřejmě nebylo k dispozici ani žádné nádobí a další věci. Nicméně prostor hlavního sálu a ostatní zázemí, moderní a svěží vzhled celého prostoru, to nás velmi potěšilo. Jen jsem si to všechno pořád dost dobře nedovedla představit tak, aby to vypadalo i „svatebně“. Prostor to byl dost strohý, což je ovšem pochopitelné, když pro svatby a podobné akce ani není určený.

Celé okolí je ovšem úžasné, Dřevník je na vršku rozlehlé klášterní zahrady, z druhé strany pak pár kroků od velkého parkoviště, a tak jsme hned věděli, že s nějakými procházkami hostů ani s parkováním problém nebude. Pro jistotu jsem sice hned v pondělí poté volala na městský úřad, zda je přeci jen vhodné a možné parkoviště předem nějakým způsobem rezervovat, ale nakonec se ukázalo, že to ani není třeba. Co ale musím říct, v Broumově jsou ty nejpříjemnější úřednice, na které snad člověk může narazit. Opravdu, bez jakéhokoli sarkasmu. Kvůli různým věcem, například ohňostroji nebo matrice, jsem s nimi byla v kontaktu ještě několikrát a větší vstřícnost a ochotu jsem si ani nedokázala představit. Za tohle má město rozhodně palec nahoru!

Po lednové prohlídce Dřevníku jsme si zašli do klášterní kavárny na kávu a rozhodli se jít i dovnitř do kláštera na prohlídku. Na prohlídce jsme byli jenom čtyři, a spíš než výklad průvodce (já jsem stejně na stejné prohlídce byla rok a půl předtím) jsem fotila vše okolo a dávala si to v hlavě dohromady se svatbou. V kostele jsem počítala lavice, fotila pro jistotu každý detail, a Vojta na druhou stranu zbystřil v sakristii, když průvodce prozradil, že odtamtud vede hned pět tajných východů. To kdyby si svatbu na poslední chvíli rozmyslel, aby měl kudy utéct. Vzhledem k tomu, že při použití jednoho z východů by se člověk musel protáhnout dírou v podlaze o rozloze malé dlaždičky, moc velkou hlavu jsem si z jeho potenciálního úprku nedělala.

Do Broumova jsme se potom až do posledního týdne před svatbou podívali už jen jednou, resp. Vojta dvakrát – jednou kvůli prohlídce s pánem z původního cateringu, podruhé ukázat prostory pánovi z nového cateringu. K našim lapáliím s cateringem se ale dostanu někdy příště…