Dlouho jsem se odhodlávala, čím načít rubriku „ze života“, až jsem ze čtyř rozmyšlených témat vybrala právě tohle.

Můžu o sobě říct, že jsem docela upovídaný člověk, ale zase ne „na sílu“. Mým životem prošla (a prochází) spousta lidí, v jejichž přítomnosti jsem se necítila příliš dobře, protože mě nepustili ke slovu, někdy vůbec, a to jsem v konverzacích celkem asertivní. Při takovém jednání se většinou stáhnu a ani vlastně nemám dál chuť mluvit, protože to ze strany takových beru jako výraz, že je to, co říkám, vlastně ani nezajímá, a na to není třeba plýtvat časem. Ale také těch, kteří zase neříkali skoro nic, konverzace zkrátka neplynula a já jsem se tak spíš než na to, co říkám, musela soustředit na to, abych vůbec něco říkala a co bych měla říkat potom, aby řeč nestála. Small talk mi nevadí, ale čeho je moc, toho je příliš.

A stejně tak mým životem prošla spousta lidí, kterým jsem mohla chvíli důvěřovat a pak jsem tu důvěru ztratila. Jenže asi každý má tu přirozenou potřebu mít někoho, s kým může sdílet úplně všechno, povídat úplně o všem a úplně kdykoli, a z druhé strany dostat ten potřebný čas, porozumění a podporu (nebo jiný názor), s to při absolutní vzájemné důvěře.

Pochopitelně by to měl být předně manžel, ale když jsem Vojtovi řekla, že píšu tenhle článek, divil se, že nebude o něm. A já říkala, že upřímně, ani jemu nemůžu říkat opravdu úplně všechno, protože na to potřebuju ženu, na což jsem dostala odpověď, že jeho ty věci stejně nezajímají, takže vlastně co. Ale samozřejmě i Vojta tomuhle vyhovuje a vše máme nastavené tak, jak by ve fungujícím manželství nastaveno mělo být. Mám každopádně to štěstí, že mám i nejlepší kamarádku, která je přesně do puntíku má spřízněná duše, přestože jsme v lecčem jiné.

Hanku jsem potkala poprvé v jedenácti letech, když jsem nastoupila na osmiletý gympl. Ne první den školního roku, ale až týden po tom, protože byla ještě na zájezdu s Mořským koníkem. Trochu jsem ji litovala, protože byla jediná, kdo naskočil do úplně nové třídy, mezi nové spolužáky, až po týdnu alespoň nějakého seznamování, a kvůli tomu si ani nemohla vybrat, s kým bude sedět v lavici (tehdy jsme to všichni hrozně řešili, že?). V kolektivu jsme si obě užily své, ani jedna zprvu úplně nezapadala, a poměrně brzy se z nás staly kamarádky, přestože ne nejlepší. Trochu jsem se odcizila asi na dva roky v pubertě, a to protože jsem trpěla PPP, kdy člověk není moc příjemný na své okolí celkově, mě nevyjímaje.

Svého přátelství jsme si začaly cenit nejvíc po gymplu, kdy i v Praze, přestože každá na jiné škole, jsme se často scházely a podnikaly více i méně ztřeštěné kolejní a jiné akce a když jsme mohly, vídaly jsme se i v rodném kraji. Zážitků jsme sbíraly nespočet a protože obě rády píšeme, napsaly jsme si za ta léta už takových románů, že si říkáme, že by to bylo minimálně na celé sebrané spisy. Časem se naše starosti začaly měnit, z bezstarostných studentských let byla starostlivá studentská leta, dokončení školy, práce, stěhování, všemožné patálie, které ženy řeší, a časem se Hanka vdala a řešily se zase další věci včetně hypotéky. Po celou tu dobu jsme ale vždycky obě věděly, že ať už se starostí, s jakoukoli blbostí nebo zkrátka s čímkoli, se na druhou můžeme v naprosté důvěře obrátit a nikdy jsem neměla pocit, že bych neměla prostor pro popovídání, nebo že by se mi nedostalo pochopení, které jsem potřebovala nebo upřímného názoru (kolikrát jsem dostala i spravedlivě vynadáno).

Proto byl i můj výběr svědkyně pro svatbu naprosto jasný, a Hanka se role zhostila nejlépe, jak to jen šlo. Jsem ráda, že i naši manželé si rozumí a není nic lepšího, než když se všichni sejdeme a propovídáme večer. A protože od sebe bydlíme docela daleko, tak i vzájemné psaní románů máme téměř na denním pořádku. A kdo ví! Možná to jednou přece jen vydáme 😀

Hana a Jana, léto 2016