Checklist pro každou svatbu: Zařídit hudbu k obřadu a k tomu – samozřejmě dost odlišnou – hudbu na zbytek svatebního dne. Co se týče toho zbytku, kromě klasických živých kapel bývají populární buď dýdžejové, nebo to často snoubenci řeší speciálně sestaveným playlistem, třeba na Spotify. Ani jedno bych úplně nezavrhovala a obě řešení mi připadají skvělá, ale přece jen – už pro tu velikost svatby a toho, že živá kapela se na parket obřího jeviště v Dřevníku přímo nabízela – byla naše volba jasná.

A ani jsem moc nemusela přemýšlet. Když mi bylo 16 nebo 17, chvíli jsem zpívala ve sboru jedné mnohačlenné kapely. Pár mých oblíbených hudebníků časem založilo kapelu vlastní, sedmičlennou (i když se jmenují Five Band), a přestože jsem je sama do té doby nikdy naživo neslyšela, hudebníky jsem znala a dala bych za ně ruku do ohně. Jediné, co jsem potřebovala, byl Vojtův souhlas, a ten jsem samozřejmě snadno dostala.

Zpětně – při psané tohohle příspěvku – jsem zjistila z výpisu hovorů, že jsem Five Band oslovila už 31. října, tedy tři dny po našem zasnoubení. Skoro jsem zapomněla, že to bylo tak brzy. Napsala jsem přímo kapelníkovi, a přestože notnou chvíli trvalo, než se vyjádřili všichni členové kapely, jestli můžou, nakonec všichni přislíbili účast a mohli jsme poslat závaznou objednávku. Musela jsem to sice několikrát urgovat (celkově je komunikace s kapelami výrazně odlišná od té, na kterou jsme zvyklí například z práce, kdy se na maily odpovídá do pár minut), ale stálo to za tu snahu.

Ráda bych podotkla, že já ani Vojta nejsme žádní tanečníci. Možná právě naopak. Vojta si odchodil taneční, kde ho to sice podle jeho slov bavilo, ale to je přeci jen nějakých 12 let… Já taky, a i když jsem v době tanečních zvládla klidně pět plesů za sezonu, tak jsem zjistila, že mě šlapání tanečníkům na nohy ostrými podpatky akorát tak stresuje a není to něco, co bych jakkoli vyhledávala. Proto jsem od té doby absolvovala jen bráchův maturiťák a možná ještě tak jeden, dva plesy. S Vojtou jsme nebyli na žádném, maximálně na vyhlášení Právníka roku jsme si zatrsali, když nám zpíval Miro Žbirka, ale to spíš tak z recese. Dva měsíce před svatbou jsme si akorát trochu zatančili na bratrancově svatbě, ale to jsem se nám musela vyloženě smát, jak moc tragičtí jsme byli. 

Jenže první tanec, to je něco, co asi nejde úplně vynechat. A já zkrátka mermomocí nechtěla „obyčejný“ valčík nebo polku, které obvykle první tanec novomanželů provázejí. Ono by to bývalo bylo nejjednodušší, ale Vojtovi jsem řekla, že bych chtěla něco nacvičit na naši vlastní, trochu speciální hudbu. Aby si to lidi i přes náš taneční neum pamatovali. Vojta se sice netvářil, že se nerad předvádí a že tohle není nic pro něj, tak že budeme jako všichni normální lidi a zatancujeme si to, co se tančí běžně. Vypadal, že bude těžké ho přemluvit, takže jsem to nejprve nechala, ale postupně jsem začala trochu tlačit. Nutno říct, že v tomhle jsem si sama nebyla jista. Snažila jsem se najít nějaká inspirační videa na YouTube, ale k ničemu nějak skvělému jsem se nedobrala, ledaže bychom se s Vojtou do měsíce stali profesionálními tanečníky. A na to jsme oba skutečně příliš velká dřeva.

Rozhodující byl nakonec můj osmdesátkový playlist na Spotify. Z něj se nabízelo víc písniček, ale já začala Vojtu mírně naťukávat na soundtrack z Ghostbusters. Protože to je skutečná pecka! Bohužel, pro tanec sice dost nevhodná, ale nějak se nám v tom podařilo uslyšet cha-chu a i Vojtův postoj byl pomalu ale jistě vstřícnější. Já jsem si vyjednala s kapelou, že tuhle písničku speciálně nacvičí, s Vojtou jsme si řekli, že to taky „musíme nějak naplánovat“, a tím to na dlouhou dobu skončilo. Asi tři týdny před svatbou jsme si řekli, že už bychom tedy měli trochu začít trénovat, dali jsme tomu půl hodinky a byli jsme spíš deprimovaní, jak nám to nejde než nadšení z toho, jak nám to jde. Skončilo to tím, že jsme se ujistili, že ještě bude spousta času trénovat. A pak už jsme to jen odkládali a odkládali, přišel den před svatbou, pak svatební den… My vůbec netušili, co budeme na parketu předvádět, a vlastně nám to v tu chvíli bylo jedno. Ale o tom později v článku o svatebním dni samotném…