Na gruzínské jídlo a pití jsem si musela nechat celý článek, protože to rozhodně stojí za víc než jen krátkou zmínku. I kdyby v celé Gruzii nebylo nic jiného než jídlo, rozhodně se tam vyplatí jet. Obecně je gruzínská kuchyně vydatná, se spoustou sacharidů (obsažených v těstě, které tvoří základ velkého množství tradičních gruzínských pokrmů), což ale neznamená, že by snad byla jednotvárná. Místní totiž dovedou velice dobře využívat koření a bylinky, z nichž se vám nejvýrazněji vryje do paměti určitě čerstvý koriandr (který, pravda, nemusí mít každý úplně v oblibě). Vzhledem k nepřeberné nabídce jsme si v každé z restaurací objednávali více různých chodů, talíře a misky vždycky rozložili doprostřed stolu a ochutnávali každý ze všeho. Jídlo je v Gruzii na naše poměry ve většině restaurací opravdu levné, a proto jsme se pokaždé najedli do sytosti, oba dohromady zpravidla za dvě stě až tři sta korun.

Ale teď už ke konkrétním jídlům.
Začnu nejprve pečivem, což je kategorie, ve které nelze nezmínit chačapuri. Chačapuri je placka z kynutého těsta plněná sýrem sulguni (chutná trochu jako slaný tvaroh), ve kterém může být zapečené vejce. Ve všudypřítomných stáncích a malých obchůdcích koupíte většinou obyčejnější verzi bez vajíčka, v restauracích pak dostanete zase tu klasickou, tedy s vejcem. Chačapuri vzhledem a trochu i chutí může někomu připomínat pizzu, jeho obdobou, ovšem plněnou fazolovou směsí se slaninou, je lobiani. Podobného pečiva, tedy různých kynutých kapes plněných sýrem, masem nebo zeleninou, se všude prodává spousta.

Stejně jako Gruzínci milují pečivo, milují i vydatné polévky. Nejznámější a bez výjimky všude servírovanou polévkou je charčo. Jedná se o sytý pikantní hovězí vývar s rajčatovým pyré, rýží a nakrájeným čerstvým koriandrem, v každé porci byste navíc měli najít pořádný kus vařeného hovězího masa. My jsme si tuhle polévku dali hned první večer v Gruzii a neobešli jsme se bez ní pak už v žádné jiné restauraci.

charčo

Druhou nejčastější servírovanou polévkou je čichirtma. Jedná se o kuřecí vývar s mlékem, zeleninou a vejcem, ochucený citronem a octem. I do téhle polévky se vždy přidává čerstvý koriandr. Sice jsme ji měli za celou dovolenou jenom jednou, protože jsme jinak upřednostňovali zmíněné charčo, ale chutnala nám úplně stejně. Dali jsme si ji v COZY CORNER v Kazbegi, o kterém jsem psala zde. Na stejném místě jsme poprvé měli také žampiony. Gruzínci rádi vaří z hub – hříbků nebo žampionů – které servírují buď samotné restované a ochucené, nebo například pečené se sýrem. V tomto ohledu se nejde splést. Vždycky se jedná o naprosto vynikající úpravu. Ozkusili jsme také pečená kuřecí játra, a i když vůbec netuším, čím byla dochucená a jak byla připravená, v životě jsem nejedla játra v lepší úpravě.

Nejlepší játra, žampiony, salát a čichirtma v COZY CORNER v Kazbegi
Čichirtma

Asi nejtypičtějším jídlem, se kterém se setkáte výhradně v Gruzii, jsou takzvané kinkali. Kinkal je knedlíček z těsta s průměrem asi 7 cm (takže docela velký), jehož konce jsou zamotané do sebe, takže tvoří jakýsi měšec. Za vršek měšce se knedlíček drží a tento těstový uzel se tak už nejí (a sníst ho by znamenalo docela faux pas). Jsou plněné většinou směsí z mletého hovězího masa a bylinek, která plave ve vývaru. Když tak do kinkalu kousnete, musíte nejprve vysát vývar a pak sníst zbytek. Často se ale (hlavně nezkušeným jedlíkům) stává, že do kinkalu kousnou špatně, případně jim knedlíček praskne, a výborný vývar vyteče všude kolem. Kinkali se obvykle podávají po více kusech (bylo by zvláštní objednat si v restauraci jeden a asi by vám ho ani nepřipravili), na velkém oválném talíři a mají je opravdu v každé gruzínské restauraci.

Kinkali

Další typická hlavní jídla, která rozhodně stojí za vyzkoušení, jsou odžachuri a šchmeruli. Odžachuri je grilovaný či smažený mix z vepřového masa a brambor a šchmeruli pak velké kousky kuřecího masa v mléčné česnekové omáčce. Kromě jater se také běžně servírují různé další vnitřnosti, jako jsou ledvinky nebo srdce na různě způsoby.

No a teď pro porovnání, jak je v Gruzii levně: Šchmeruli jsem si od začátku chtěla dát, ale vždycky jsem se rozmyslela, protože stálo skoro dvakrát až třikrát tolik, co ostatní jídla na menu: kolem 20 lari, což je v přepočtu asi 160 korun (ano, všechna ostatní hlavní jídla se pohybovala kolem 60 až 80 korun, a to ve středně drahých restauracích).

Téměř všude také servírují grilované šašliky a kebab. Kebab tu nicméně neznamená to, co u nás, ale jedná se o váleček z grilovaného mletého masa zabalený v tenké tortile, podávaný s cibulí a typickou ostrou omáčkou s koriandrem. Samozřejmě tu také dělají výborné zeleninové saláty a další spoustu úžasných pokrmů. My se drželi těch nejznámějších a upřímně se mi hned po příletu do Čech začalo po gruzínské kuchyni stýskat. Naštěstí jsem si v Carrefouru v Tbilisi nakoupila spoustu místního koření, včetně koření na charčo a svanetské ochucené soli (Svanetie je oblast v srdci Kavkazu na severozápadě Gruzie, kam bychom se moc rádi vypravili při příští návštěvě Gruzie). Výborně jsem nakoupila také těsně před odjezdem z Tbilisi na letiště. Hrozně jsem si chtěla pořídit něco od místních stánkařů, kteří mi byli sympatičtí, stejně jako zboží, které nabízeli, a když už jsme spěchali na autobus, všimla jsem si pouličního stánku se spoustou vystaveného koření a zastavila se u něj. Stánek obsluhovala paní, která měla na starosti vedlejší stánek s novinami, a hned nám rusky začala vystavené koření v dřevěných přihrádkách popisovat. Vojta překládal a mně bylo v podstatě jedno, co přesně koupím, věděla jsem, že tak jako tak neudělám chybu. Velká odměrka stála asi deset korun a nejprve jsme nakoupili dva druhy koření. Pak jsme šli přes rušnou ulici nastoupit do autobusu, ale v tu chvíli jsem si řekla, že to tam nemůžu nechat jen tak, nechala jsem Vojtovi v autobuse všechny věci, běžela jako o život zpátky k paní a už v podstatě naslepo koupila další dva druhy koření. S ruským „da“ a „éto“ jsem si vystačila a běžela zase zpátky. Tak tak, protože přestože jsem si myslela, že do oficiálního času odjezdu mám ještě čas, ale autobus vyrazil o deset minut dříve, asi dvacet vteřin potom, co jsem do něj naskočila. Tak jsem byla ještě ráda, že Vojta neodjel beze mě, jinak bych musela za paní ke stánku běžet potřetí a zeptat se, jestli se u ní můžu nechat zaměstnat…

Gruzínský šašlik
Gruzínský kebab, kinkali a charčo

A úplně bych zapomněla na gruzínské pití. Pochopitelně je Gruzie vyhlášená svým vínem, které je opravdu vynikající, zejména červené, ale ochutnali jsme i bílé. Je zase trochu jiné, než česká a francouzská červená vína, ale stejně tak výborné, a to i když si dáte v restauraci “stáčené” (litrový džbánek vyjde zhruba za 80 korun). Víno tu podávají v typických hliněných džbáncích a například podél silnic se prodává (pochopitelně pro místní) bezpočet dalších obřích hliněných nádob. Jinak místní víno běžně prodávají ve stáncích podél silnic (pro tyhle stánky jsou typické různé produkty: motorový olej v PETkách, víno v PETkách, med, ovocné šťávy a čučchela – oříšky zalité hroznovou šťávou). Z piva lze vyzvednout Natachtari, ne tolik dobré je pak Kazbegi. A proslavená je Gruzie také svou levnou, ale velmi kvalitní pálenkou, čačou, kterou jsme samozřejmě také nevynechali.

Cha cha
Gruzínské víno v typických keramických džbáncích
Bílé víno poslední večer v Tbilisi